strakonicky_dudak

BĚLENA: Spanilý to mládenec! 
ROSAVA: 

19 

Ano, jako poupě boţí, 

leţelo mé dítě v nuzném loţi, 

chudým jsem je svěřit musela! 

A přec rostlo, smavé jako kvítí, 

vídala jsem je, však políbiti – 

ne, to matka nikdy nesměla, 

to v mé kletbě bylo nejkrutější. – 

Dnes je velký muţ. A sám má rád 

děvče, které nechtějí mu dát, 

ţe je chlapec z chudých nejnuznější. 

BĚLENA: Jaké ţe má nyní přání? 
ROSAVA: 

Rád by dostal svoji milou; 

ale otec vede jinou: 

ţe je ţenich tuze chudý, 

ţe nemá nic neţ své dudy. 

Tu chce, chlapec ubohý, 

skočit na nohy, 

běţet do světa a získat zlato, 

20 

aby dostal dívku za to. 

Dovede to, kdyţ mu z lásky dáte 

vzácný dar, jejţ samy jenom máte. 

BĚLENA: Jakou chceš pomoc od lesních panen? 
ROSAVA: 

Vdechněte mu v jeho dudy 

svoje sladké zpěvy, 

ať tou hudbou jeho všudy, 

kamkoli jen vkročí, 

ztichnou smutek, bolest, hněvy, 

radostná ať slza jiskří z očí, 

ať se na něj kaţdé srdce směje – 

však i zlaté odplaty mu přeje. 

BĚLENA: 

Srdečná prosba, 

splněná prosba. 

Do jeho dud vloţme 

zpěvů svých kouzla: 

dudy však budou jak on sám, 

21 

plné dobra i zla. 

Ztratí svou moc, kdyţ on jim přestane věřit, 

jejich zpěv sám v sobě nepozná. 

Lesní panny vztáhnou ruce, jako by Švandovy dudy žehnaly. 

LESNÍ PANNY: 

Zni z českých dud, hudbo mých zpěvů, 

kdykoli mládenec ten zahraje! 

Zni smutným srdcím pro úlevu, 

veselým jak zpěvné šalmaje. 

BĚLENA: 

Sladce budou jeho dudy hrát, 

pokud sám je bude milovat. 

Kdyby však v samolibé pýše 

chtěl sebe sama stavět výše 

nad nástroj, jehoţ nástrojem je sám, 

tu naše kouzlo pomine, 

a syn tvůj snad i zahyne. 

Úder jedné hodiny, pohyb Lesních panen k odchodu. 

22 

BĚLENA: 

Poledne míjí, 

vraťme se zpátky, 

za dne nám dán je 

k vládě čas krátký. 

LESNÍ PANNY: 

Skryjme se opět v lesnatém stínu, 

nám přeje doba večerních stínů.