strakonicky_dudak

15 

mého revíru mi nepáchni, dokud nebudeš mít na stole dva 
plné talíře – a kdyby to bylo třebas v ovčáckém baráku! 

DOROTKA: Tatínku! Ach milý Švando, nech ten svět být světem a 

zůstaň doma; já radši ještě počkám, aţ se ti něco nahodí – 

TRNKA (prudce s posměchem): I nech ho, ať si jde; však on zase brzy 

přileze a bude sbírat hlady suché šípčí! 

ŠVANDA: Třeba suché, tvrdé trnky, hajnej Trnko! 
TRNKA: I ty rozčepejřený tetřeve! 
ŠVANDA (vjede do něho furiantství): A jakorát, ţe půjdu – a kdybych 

měl ty peníze vyţebrat! 

DOROTKA: Ale Švandičko! 
ŠVANDA: Mlč! – Nic si z toho nedělej. Ţeť mi to také leţí na prsou 

jako mlýnský kámen, kdyţ musím od tebe – 

DOROTKA: Já tě nepustím! 
ŠVANDA: Neplač – já něco umím a ty tisíce přinesu. To se pak 

podíváme, co bude mít tvůj tatík proti mně. Jiţ teď by mohl 
olíznout po takovém zeťovi všech deset – uţ kvůli tobě, ţe se 
máme tak rádi – ale coţpak on ví, co to je. Celý den chodí 
okolo pařezů, a ještě sám zpařezovatí! (Rozčileně odejde.) 

TRNKA (chce za ním): I ty prachmiliónský – 
DOROTKA (ho zastavuje): Tatínku, mějte pováţení – on to tak zle 

nemyslí – vţdyť ho znáte. Jazyk má hned na kolečku, ale je 
to … 

TRNKA: Ticho – a domů! 
DOROTKA: Však já uţ jdu. (Pláče.) Teď teprve vidím, ţe nevíte, co 

to je, kdyţ má jeden druhého rád – vy jste to nejspíš nikdy 
nezkusil, anebo jiţ tak hrozně dávno, ţe se na to ani 
nepamatujete. Ale to vám povídám, tatínku – já si nemohu 

16 

pomoci – pustíte-li mi Švandu do světa, lehnu si a bude po 
mně – anebo poběhnu za ním. (Odejde.) 

TRNKA: I ty nezdár… ne, ne, tatíku, zlobit se nesmíš. Jak jsi ji 

vychoval, tak ji máš – co na srdci, to na jazyku, tak ţádné 
hněvy. Vţdyť víš dobře, co jí chybí, a býval jsi také takový, 
třeba jsi to nechtěl nýnčko ukázat. Měj si ho ráda, jestli ti 
srdce jinak nedá. Budeme tak dlouho na moudrého hrát, 
dokud nějakou hloupost nevyvedeme. (Odejde do stavení.)