strakonicky_dudak

ROSAVA: Děkuji, sestřičky, za lásku k synu … 

Zmizí. 

VÝSTUP 8. 

Kalafuna, Švanda spící. 

KALAFUNA (trochu bojácně se ohlíží, nežli Švandu zhlédne): Ať 

neumím kalamajku zavrznout, kdyţ jsem si to nepomyslil! 
To bývá jeho místečko – ale já jsem rád, kdyţ sem nemusím, 
zvláště o polednách. Neříkají tu darmo ,,u začarovaného 
kamene“. Hajný chlapíka vylil – he, he, a chlapec tu nejspíš 
prolil několik zamilovaných slziček. Teď spí! – Co mu to 
napadá? – a heká, jako by ho tlačila můra – místo aby on 
tlačil dudy. He, Švando! – Švando!  

ŠVANDA (vyskočí): Co je to? Kdo je to? 
KALAFUNA: Já jsem to. Vezmi oči do hrsti. 

23 

ŠVANDA: A kam se poděli ti andělé? 
KALAFUNA: Tady? Leda tohle roští – nebo nějaká polednice: ty zde 

mívají svoje rejdy. 

ŠVANDA: Polednice? Viděl jsi uţ nějakou? 
KALAFUNA: Já ne, ale matka mé báby říkávala, ţe její prabába 

jedenkráte jednu potkala a ţe – 

ŠVANDA: A copak jsou vlastně ty polednice? 
KALAFUNA: To jsou jako invalidky lesních panen. Kdyţ prý se 

nějaká lesní panna zamiluje do člověka, ta jejich královna ji 
vyţene a udělá z ní bludnou polednici, a z těch polednic se 
po čase stanou divé ţeny. Ale teď pojď! 

ŠVANDA: Kam? 
KALAFUNA: No, kam – hrát! 
ŠVANDA: Já? Hrát? Já mám teď jiné hraní v hlavě. Půjdu do světa! 
KALAFUNA: Ale, hochu, dej si pokoj. Podívej se na mne. Já 

nevystrčil jaktěţiv hlavu dál, neţ, abych tak řekl, za panské 
stodoly, a co mi chybí? Zdráv jsem, ţenu mám – 

ŠVANDA: To je to! – Ale já ji nemám a s holýma rukama ji 

nedostanu. A pro peníze musím do světa. Tam je vydělám. 

KALAFUNA: Vyděláš? Ale co proděláš? Svět je okluzký! 
ŠVANDA: Tisíce! Mně se o nich zdálo. 
KALAFUNA: Tak? Nu jen kdyţ se ti o nich zdálo – he, he! To je 

trefa. Zůstaň doma! 

ŠVANDA: Já ti byl jako v pěkném velkém zámku, a tam bylo plno 

pánů a paní a všechno ve zlatě – a ti chtěli, abych jim hrál.