strakonicky_dudak

(Pauza, nástup hudby.) 

ŠVANDA (se vrací): Jářku, pantáto, nic ve zlém – Dorotko – jsou 

pryč. To bude těţké smiřování. – A já? Mně je, jako by se o 
mne dva duchové tahali: jeden šeptá, abych šel – druhý, 
abych nechodil; jeden slibuje zlaté hory, druhý prázdnou 
mošnu. (Sedne si pod strom.) Co mám dělat? – zase do 
hospody? – já bych radši celý měch roztrhal… anebo do 
světa? – jen kdybych věděl, ţe dovedu zahrát, aby se to 
lidem líbilo! (Podepře se pololeže o loket a dá hlavu na dlaň.) 
Tady to arci jde – ale jak to půjde jinde? (Z dáli je slyšet 
dvanáct hodin bít.) Uţ poledne. – A ve mně je hotová půlnoc – 
před očima se mi to mihá – hlava mi jde kolem a přece – ten 
boţí svět, to je krása. (Rozezní se plně píseň domoviny a zrání.) 

Proměna – poledne v polích u lesa. 

VÝSTUP 7. 

Švanda. Později lesní panny a Rosava. 

ŠVANDA: Ach, teď je mi volno – teď je tu krásně. (Usne.) 
LESNÍ PANNY (vytančí v kruhu mezi břízami): 

17 

Je v půli den, 

pospěšme ven 

nasbírat slunce 

do zlatých plen. 

Svou čaromoc 

aţ prostře noc, 

na bílé kapradí 

rozlijem slunce moc. 

Volání z dálky, které se stále přibližuje: Polednice! Ptačí zpěv a hudba 

zmlkne. Lesní panny se zastaví v tanci. Vystoupí polednice Rosava. 

ROSAVA: 

Šťastnější sestry mé, 

ztracená sestra, 

zakletá sestra 

z vašeho kruhu, 

srdéčka moje, 

o pomoc prosí, 

aby své dítě 

18 

z úkladů a sítě 

lidských nehod vyvedla. 

BĚLENA: S člověkem syna máš! 
LESNÍ PANNA: To ţe je syn tvůj? 
ROSAVA: 

Ano, můj synek, 

pro něhoţ mě panovnice 

nad pannami 

temných lesů netrpěla více 

v říši své – ta bláhová! 

Myslí snad, ţe srdce ţeny 

proti bolu této změny 

nezná ţádné utěšení? 

Já to přísné vyhoštění 

ráda nesu – vţdyť mám syna! 

Kdyţ je šťasten, mizí utrpení, 

které na mne uvalila vina.