strakonicky_dudak

koláče? 

HONZÍK: Já bych rád nějaký makový. 
FRANTÍK: A já hodnou měchuru. 
KALAFUNA: Já také, mladý Kalafuno, já také, jen co je vyndají z 

pece; maminka trochu pozdě zadělala. 

KORDULA: Jen dělej při naší nouzi ještě hlouposti. Co zde 

zevluješ? Není ţivé duše v hospodě? 

KALAFUNA: Oh – jako nabito. 
KORDULA: Tak? – a ty tady chytáš hejly, místo abys seděl u 

cimbálu a chytal dvougrošáky? 

KALAFUNA: Hehe – hrdličko, my ţádný cimbál nemáme – leda 

kdybys tam přišla ty – to by byl cimbálek! 

KORDULA: Ţe ty nemáš ani ruky ani kapsy, kde by krejcar 

uváznul! 

KALAFUNA: Ale dušičko! 
KORDULA: To víš dobře, jak jsem na to posvícení čekala! 
KALAFUNA: Já také, dušičko. Čtrnáct dní jsem si šetřil ţízeň. 
KORDULA: Já potřebuji na zimu sukni, Kačenka střevíce, Honzík 

11 

kazajku – 

KALAFUNA: He, he. 
KORDULA: Kdybys za něco stál, pořídíš si alespoň teplé rukavice – 
KALAFUNA: He, he. 
KORDULA: Ale to ty ne! – Jenom abych já se dřela, abych já se o 

všecky krky starala, vstávajíc lehajíc abych myslila, co strčím 
dnes do hrnce! 

KALAFUNA: He, he. 
KORDULA: Ale to musí být jináč, to ti povídám! 
DĚTI: Maminka se zlobí! (Schovávají se za otce.) 
KALAFUNA: (se jen pořád svým dobrosrdečným způsobem směje). 
KORDULA: (hledí na něho a neví, co má říci). 
KALAFUNA: Stará! (Natahuje po ní krk a špulí ústa.) 
KORDULA: Teď se podívejme na toho blázna! (Sotva se zdrží 

smíchu.) Já tady káţu – 

KALAFUNA: Dnes je posvícení, dnes se nekáţe! Pojď sem a dej mi 

hubičku, he, he. 

KORDULA: Dej radši dětem koláč. 
KALAFUNA: Dám, dám, slepičko. Půjdeme do hospody, potom po 

chalupách – to bude koláčů plná ošatka. Ale teď se neškareď 
– a pojď, dej si zahrát – he, he, však on tě někdo provede! Jsi 
ještě jako lusk. 

KORDULA: To je potom pojednání s muţem! Raději do vody skočit, 

neţli se vdávat. 

KALAFUNA: Arci, arci – ale ţádná to neřekne před vdavkami,