strakonicky_dudak

ŠVANDA, KALAFUNA: Hups! udělal vtom vlk. 
ŠVANDA: Ty o vlku … 
DOROTKA: A vlk tady! 
ŠVANDA: Dorotko, tak já se s tebou loučím. 
DOROTKA: Kampak? 
ŠVANDA: Uţ jináč není, Dorotko. Do světa. 
DOROTKA: Propánaboha! Ale Švando. Co ti to vlezlo do hlavy? 
ŠVANDA: Vyplač se, budeme plakat třeba dueto, ale pomoci ti 

nemohu. Takhle to tady uţ nevydrţím. 

DOROTKA: A já to nevydrţím zas takhle. 
ŠVANDA: Musíš, Dorotko. 
DOROTKA: Mně pukne srdce! 
KALAFUNA: Stáhněte si, milá Dorotko, hodně šněrovačku. Já 

myslím, ţe ho neudrţíme. 

26 

ŠVANDA: Za tři neděle bude po všem. To jsem zase doma, v kapse 

budu mít tisíce a budeme strojit svatbu. 

DOROTKA: A co kdyţ nic nevyděláš? 
ŠVANDA: Trhat se o mne budou, to mi věř. Nynčko teprva vím, co 

umím! 

DOROTKA: A co si já tady zatím počnu – na to se neptáš? Budu-li 

se trápit a souţit, na to nemyslíš? Kdybys měl jen polovičku 
lásky jako já, ani se odtud nehneš. 

ŠVANDA: To bych tomu dal! To bych mohl za tebou chodit, aţ by 

na mně vyrostl mech – a ty bys celá zplesnivěla. Já mám 
lásky, ţe nevím kam s ní – a proto jdu do světa. 

DOROTKA: Ach milý Kalafuno, pomyslete – 
KALAFUNA (ve velkém rozčilení): Chce uletět, viďte, a snad ho, věřte 

mi to, nechte, pusťte ho, tady je pro něj svět malý. 

DOROTKA: Jak to? 
KALAFUNA: Já posud ani nevěděl, co v tom chlapci vězí! Čáry – 

učiněné čáry – svět se poblázní, aţ ho uslyší. Nemějte 
starosti, Dorotko. Za čtyři neděle ho tady máte s tisíci. 
Kdybych já na svoje skřipky uměl, co on na ten měch – 
prásknu do bot, jak mám ţenu a několik capartů na krku. 

ŠVANDA: Měj se tedy dobře, Dorotko! 
DOROTKA: Ne –já tě nepustím! 
KALAFUNA: No, no – dejte si po hubičce – zaplačte si – já vám k 

tomu třeba zahraju. 

ŠVANDA: Za čtyři neděle jsem zase tady. 
DOROTKA: Ale najisto! Snad bys mohl nějakou slevit. 
ŠVANDA: No – vţdyť uvidíme. Teď neplač; měj se dobře a chystej