strakonicky_dudak

VOCILKA (který stál stranou, předstoupí s mnohými poklonami): 

Servitore, signor musicanto – poníţeně ruce líbám. 

ŠVANDA: Co vás to napadá? – A jakýpak vy jste pták? 
VOCILKA: Já dychtil uţ dávno po té chvíli, abych mohl 

nejslavnějšímu krajanovi sloţit svou nejhlubší poklonu. 

ŠVANDA (živě): Vy jste Čech? 
VOCILKA: Oh – a jaký! Doma to nemohli se mnou ani vydrţet a 

radili mi, abych se podíval trochu do světa. 

41 

ŠVANDA: A co nyníčko děláte? 
VOCILKA: Chodím za vámi a poslouchám vaši nebeskou muziku. 

Roztrhal jsem tím takřka své poslední boty – všecko z pouhé 
lásky k umění. 

ŠVANDA: To jste blázínek. 
VOCILKA: Já vím, ale ono je teď mnoho takových muzikantských 

zfanfrnělců – to je teď jako cholera. Přitom pozoruju, ţe 
nemáte u sebe ţádného, aby se staral o vaše pohodlí, aby 
obstarával vaše koncerty, roznášel recenzentům bilety – a já 
bych byl nejšťastnější člověk, kdybych vám mohl k tomu 
všemu obětovat svoje mizerné sluţby. 

ŠVANDA: To by bylo snad tuze mnoho. 
VOCILKA: Ono se to vlastně také sluší. Kaţdý slavný muţ má 

svého sekretáře, komorníka, důvěrníka – nebo jak ho chce 
titulovat – a takový člověk je pro něj pravé dobrodiní. 

ŠVANDA: Tak? Já si pomáhal posud sám, nebo jsem si vydluţil 

číšníka z hospody; arciţe mě to všecko dřelo – jak se mi zdá. 

VOCILKA: No, to si mohu myslit! Číšníci – to je krásná čeládka! To 

jsou pobertové! Ale to všecko přestane, kdyţ budu já u vás. 
A jak uţijete ţivota! – beze všech starostí. Já se vám budu 
starat o cesty, o koncerty, o kasu – o všecko. Uvidíte, ţe vám 
bude přitom tuze lehko. 

ŠVANDA: Nu, kdyţ myslíte – můţete u mne zůstat; alespoň se mi 

nebude tak stejskat. 

VOCILKA: Oh – milostpane – poníţeně ruku líbám. 
ŠVANDA: Ale jste poctivý člověk? 
VOCILKA: Já – ty jemináčku. Jak mě tu vidíte – samá poctivost;