strakonicky_dudak

45 

do soudného dne? – Dobře se mám a myslím na tebe – ale co 
tě napadlo, pustit se do světa? 

KALAFUNA: Tak si pomysli, Švando! Kdyţ jsi nešel za čtyři neděle, 

začala věšet hlavu – a kdyţ jsi nešel po osmi nedělích, 
chodila jako bez hlavy. 

DOROTKA: Já to povídala napřed, ţe to bez tebe nevydrţím – a 

potom jsem si pořád myslela, ţe se ti něco stalo. 

VOCILKA: Kýho čerta, to je zamilovaná kronika – to bych mohl 

potřebovat! 

KALAFUNA: A kdyţ ji potkalo konečně to neštěstí – 
DOROTKA: Ach, já bych byla snad i bez něho odešla. 
ŠVANDA: Jaké neštěstí? 
KALAFUNA: Ţe jí otec ulehl a uţ nevstal. 
ŠVANDA: Tvůj otec? 
DOROTKA: Ach arci. (Utírá si oči.) 
ŠVANDA: A chudák! 
VOCILKA: Mohla se tam poloţit místo něho… 
KALAFUNA: Tu ti přijde ke mně, zdali prý bych s ní nešel za tebou. 

Já ti první chvíli myslil, ţe na ní oči nechám. Ale pak jsem si 
to rozpočítal – he, he. Vidíš, jářku, – stará beztoho pořád 
bručí na malé výdělky, ušetři jí tedy jedlíka – snad přitom ve 
světě něco utrhneš – vţdyť nejsi šumař, aby tě hodili pod 
lavici. Byl to ode mne arci darebácký kousek a stará mi udělá 
– he, he, zlořečenou lázeň, aţ se navrátím; ale já si nemoh 
pomoci. Ta holka tě má ráda – aţ mě to celého pomátlo. 

DOROTKA: No, teď toho nechme, teď je všecko dobře, teď jsme 

pohromadě, teď vezmeme tisíce a půjdeme domů. 

VOCILKA: I ty sojko! 

46 

ŠVANDA: Tisíce? Milá Dorotko, o tisících nevím ještě nic. 
DOROTKA: No, jen kdyţ to jsou sta. Já si z toho moc nedělám.  
ŠVANDA: Holečku, já nemám ještě nic. 
DOROTKA: Nic? 
ŠVANDA: To jest – peněz jsem vydělal uţ dost; ale to se ti sesype 

všude podivných lidí, ten je muzikant, ten je komediant, ten 
chce to, ten ono – pak jsem musil dávat traktace – a tak mi 
všechny peníze zas vylítaly!