strakonicky_dudak

musí-li si hned vzít kaţdou, které řeknou, ţe se jim líbí. 
(Nalévá mezitím víno.) 

ŠVANDA: Já jsem – jako by do mne nůţ vrazil. Za ţenu! No, to 

bych pochodil! 

VOCILKA: (zvoní na nože): Ke stolu! (Oba pijí a jedí.) 

VÝSTUP 5. 

Před vchodem Rosava v oděvu poutnickém. Za ní Dorotka s trumarýnou, 

plachetku na hlavě; Kalafuna s houslemi ve futrálu, ranec na zádech. 

Předešlí. 

ROSAVA: 

Teď jsme u cíle; kdyţ vejdete, 

koho hledáte, zde najdete. 

DOROTKA: A vy nás opustíte? 
ROSAVA: 

44 

Budu u vás blíţ, 

neţli ty, má milá, víš, 

vzácným poutem s vámi sblíţena. (Zmizí.) 

KALAFUNA: S kým to věčně hovoříte, panno Dorotko? Hned na 

našich křiţovatkách pod lesem se dáte do řeči, jako by nás 
měla nějaká ta osoba vést, a pak uţ táhneme, nevíme ani 
kam, přes hory a doly rovnou cestou sem. A kde to jen jsme? 
Tady to vypadá jako v nějaké pohádce o zakleté princezně. 

DOROTKA: Pojďte jen dál, Kalafuničko, srdce mi buší jako zvon 

samou nedočkavostí, pojďte, ať víme, jsme-li konečně u cíle. 

KALAFUNA: Nic tak, je-li tu Švanda, přivoláme si ho po 

muzikantsku! (A již spustí oba národní píseň „Jen ty mi, 
dudáčku, zadudej“ na housle a na trumarýnu. Švanda poslouchá, 
žasne, pak vyskočí.) 

ŠVANDA: Co je to? – Zdá se mi něco? To jsou muzikanti z Čech – to 

je strakonická! (Běží ke vstupu.) I ty sladké umučení – 
Dorotko, Kalafuno! Je-li moţná? 

DOROTKA (vběhne Švandovi do náruče): Pozdrav tě ruka nebeská, 

můj milý Švando. Ach, to jsem ráda, ţe jsme tě přece našli; 
vţdyť jsme uţ skoro celý svět prolezli, přes hory a doly, přes 
lesy a vody, a kdyby nebylo mé laskavé přítelkyně – 

KALAFUNA: Kterou nikdo nevidí – 
DOROTKA: A která nás vedla přes hory a doly, snad bychom 

seděli někde za světem a vyhlíţeli, kudy za tebou. No, jak se 
máš? Co děláš – Myslíš na mě? Schraňuješ hodně? Tak uţ 
mluv! 

VOCILKA (sedí mezitím pořád u stolu, pilně jí a pije): A to je řehtačka! 
ŠVANDA: Jak mám mluvit, kdyţ ty švitoříš, jako bys chtěla mluvit