strakonicky_dudak

do vyprahlého květu jejího srdce hedvábnou rosu rozkoše. 
Uţ bylo okoralé jako mladá zahrada na poledním slunci; ale 
tvými čarozvuky se osvěţilo jako slavík v lotosovém květu. 

ŠVANDA (neví, má-li se smát či klanět): Ano – jak říkáme – vzácná 

princezno – smutná. 

VOCILKA (stranou): I starou straku! Ta si švitoří jako zamilovaný 

veršovec. 

ZULIKA: Ale teď mi musíš pořád hrát, rozumíš? – nebo se mi 

znovu zasteskne. 

ŠVANDA: Jak totiţ kozlíček – 
VOCILKA (potají): Mluvte něco chytřejšího. 
ŠVANDA: Copak? 
VOCILKA: Řekněte alespoň: šaramantní. 

53 

ZULIKA: Řekni si, jak tě odměním. Chceš krásný zámek nad 

mořem? 

ŠVANDA: Ten bych těţko nesl domů. 
ZULIKA: Zulika má tebe a tvou hudbu tak ráda, jako má rád 

beránek čerstvé lupení a rybička čerstvou vodičku. Jen si 
řekni, po čem touţí tvoje srdce; Zulika to řekne otci a 
všechno budeš mít. 

VOCILKA (tajně): Teď si honem vymyslete něco tyranského. 
ŠVANDA: Och, ach – (k Vocilkovi): Kdyţ já nemůţu dostat ze sebe 

slovo, ona se po mně tak dívá. 

ZULIKA: Či snad Zulice nevěříš? 
ŠVANDA: Ano – a jak! Kdopak je ta Zulika? 
ZULIKA (směje se): Kdo ţe je? Jaký jsi veselý! Kdoţpak jiný neţli ta, 

kterou jsi rozesmál, které se tak líbíš a která stojí před tebou, 
šťastna, ţe jsi jí spadl jako z nebes. Ale to ti povídám, odejít 
mi nesmíš, sice by se Zulika hněvala – ó malá Zulika se umí 
také hněvat – jen se podívej! – Ale to dlouho netrvá, Zulika 
se hned zas udobří a směje se na tebe. Tak se směj také! 

ŠVANDA: Hehehe! 
VOCILKA (po něm): Hahaha! 
ZULIKA: A tohle je divný člověk. Líbí se mi, je hodně k smíchu. Je 

to tvůj otrok? 

VOCILKA: Před tvou krásou je otrokem celý svět. 
ZULIKA: Toho neprodávej. Nechám si ho, bude u mne šaškem. 
ŠVANDA: Ale já nevím, slavná princezno – zdali tak dlouho tady – 
ZULIKA: Co – tak dlouho? 
VOCILKA: Nešlapte si po štěstí!