strakonicky_dudak

54 

ŠVANDA: Smím-li tady tak dlouho zůstat? 
ZULIKA: Proč bys nesměl? Chceš zlato, drahokamy? Ty musíš! 
VOCILKA: Drţte se zuby nehty! Berte! 
ZULIKA: Chceš papouška, kolibříky? Chceš sultánovu loď? Anebo 

– ano, to je rozkošný nápad. Chceš mě? 

ŠVANDA: Jak to – chceš mě? 
ZULIKA: Vezmi si mne za ţenu! 
ŠVANDA: Za ţe…? (K Vocilkovi.) Tady jsou po těch vdavkách jako 

včely na med. 

VOCILKA: Hurá! Berte všema čtyřma. Tohle máte terno! 
ZULIKA: Máš také radost? Teď nám teprve bude do smíchu. 

Tatíček sultán chtěl beztoho dát Zulice ţenicha, ale ten se jí 
nelíbí, a proto také stonala. Jenţe teď malá Zulika řekne, ţe 
se jí líbíš ty, a vezme si tebe. 

ŠVANDA: Ale nejmilostivější princezno, já přece nemohu –  
VOCILKA (zarazí Švandu a předstoupí): Vyslovit tu rozkoš, která se 

ve mně rozlévá z tvé milosti, která se mi vaří v ţilách a hrozí, 
ţe mi roztrhne srdce – to chce milostpán říci. 

ZULIKA: Ale milý dudáčku, Zuliky se nemusíš bát. Zulika se dala 

uţ dávno poučit, co mají ţeny umět: mají být milé a přítulné 
– jen se nic neboj. Jsi smutný? Zulika tě rozveselí. Zazpívá ti, 
zatancuje ti; nebo je snad malá Zulika ošklivá? – Počkej tady, 
tvoje Zulika teď poběhne k otci sultánovi a poví mu všechno 
o našem štěstí. (Odběhne, za ní její společnost.) 

ŠVANDA (stál chvíli jako socha, konečně se probere): Já se zblázním! 
VOCILKA: To věřím. Tomu se také říká bláznivé štěstí. ¨ 
ŠVANDA: Co to ţvastáš? Coţ si mohu bláznivou Zuliku vzít? A 

hlavně, co by tomu řekla Dorotka? 

55 

VOCILKA: Prosím vás, o té Dorotě mi teď nemluvte! To je tak, jako 

by mě někdo zval na baţanta a já se mu poděkoval, ţe ne – 
ţe dnes nemohu – ţe mám doma brambory. 

ŠVANDA: Já – já uteču! 
VOCILKA: I pro mne – Ale aţ po svatbě! 
ŠVANDA: Moje svědomí – 
VOCILKA: Houby, má-li vás ta Dorotka opravdu ráda, tak vám