strakonicky_dudak

musí na smrt zvyknout. 

VÝSTUP 10. 

Alamír se svým námořním lidem ve zbrani. Předešlí. 

ALAMÍR: Kde je ten strůjce omamných písní, který se opováţil 

naplnit plamenem sladké touhy květinu mé lásky, zřítelnici 
mé duše, ţe se nyní po něm obrací a prahne? 

VOCILKA (s poklonami): Co vlastně ráčíte poroučet? Koho to 

hledáte? 

ALAMÍR: To ty jsi ten černokněţník, který mi svou proklatou hrou 

odloudil princeznu Zuliku, ţe by teď i její slabý otec zrušil 
dané slovo – nebýt mého meče? Jsi ty ten český dudák? 

VOCILKA (skočí za Švandou): S dovolením, já jsem jen chudák. Ale 

tohle je ten čarodějník s dudama. Vemte si ho! Seberte si ho! 
– Mně po něm nic není. 

ALAMÍR (ukáže na Švandu): Toho se chopte! Však já mu vykáţu 

rezidenci, ţe mu zajde chuť svádět sladkým touţením 

59 

panenské růţe naší země. Odveďte ho! 

ŠVANDA: Počkejte, pane princi, nejsem váš, abyste mě – 
ALAMÍR: Vojáci! 
ŠVANDA: Coţe, pane princi! Já pán – vy pán! Já vás chytím – tak ne 

tolik najednou – potluču vás všechny! Vocilko! Cekretáři, 
pomoz! (Ozbrojenci jej přemohou a mezi křikem odvedou.) 

VOCILKA (stojí vpředu s rukama nazad přeloženýma): To by se mi 

chtělo! 

ALAMIR: A ty, který jsi bezpochyby jeho pomocník a otrok – běţ a 

navrať se k lidem vašich krajin a pověz tam, co se tu stane 
kaţdému, kdo se opováţí k nám přijít a pytlačit! Běţ! 

VOCILKA: Servitore – já to vyřídím! (Utíká za smíchu prince.) 

Proměna – vězení 

VÝSTUP 11. 

Alamírovi oděnci vhodí Švandu do vězení. Švanda sám. 

ŠVANDA: To se to se mnou zatočilo – teď jsem dodudal! Teď jsem 

ze vší slávy v louţi – i s tisíci! Ty jsi měl pravdu, Kalafuno, 
kdyţ jsi mi říkal, abych zůstal doma. Ale já měl zabedněnou 
palici a nevěděl jsem, jaká skluzavka je ten velký svět. Doma 
jsem měl aspoň jednoho kamaráda – a tady jsem padl do 
rukou obyčejným i vznešeným darebákům. Doma jsem měl 
Dorotku – ach, na tu nesmím ani vzpomenout, nebo bych se 
hned oběsil a ještě k tomu abych se vypohlavkoval oběma 
rukama. Dorotka má ke mně lásku jako trám – a já – já! Ale to 
vše zavinil ne můj kozlík, ale ten darebák, ten Vocilka! 
Dostanu-li toho chlapa ještě jednou mezi pěstě – ale to je