strakonicky_dudak

60 

daremná myšlenka! Tady mi snad chystají lněný obojek. A 
také jsem ho zaslouţil. Já měl říci: Princezno, takhle a takhle, 
to nejde! Ale to mě posedlo furiantství a já jen jak bych udělal 
Dorotce naschvály. Hlavu bych si strhl! Věru, já jsem ten 
nejmizernější chudák; snad je to tím, ţe stojím ve světě tak 
sám a sám, odmalička jako kůl v plotě. – Rodiče jsem nikdy 
nepoznal – ach, na ty nechci vzpomínat! – Moje matka! 
Zrovna jako by to byla nějaká vlčice! 

VÝSTUP 12. 

Zjeví se Rosava. 

ROSAVA: Mlč, nerouhej se, neposkvrňuj jméno své matky! 
ŠVANDA: Kdo je ta postava? Kdo jste? Co mi chcete? 
ROSAVA: Přicházím ve jménu tvé matky. 
ŠVANDA: Znáte ji? 
ROSAVA: Jako své srdce. 
ŠVANDA: Tedy jí vyřiďte, ţe ji pozdravuju – ţe si mohla na mne 

vzpomenout dřív – ţe jsem uţ vystál pro ni dost, ţe ani 
nevím, čí jsem – ţe mě našel slouha! 

ROSAVA: Ustaň! Kdyby tě slyšela, srdce by jí ţalostí puklo. 
ŠVANDA: Ţalostí? Tak proč mi nedala o sobě vědět ani slovíčko? 
ROSAVA: Nesměla. Ačkoli ji to k tobě táhlo dnem i nocí, přece 

musila svoji lásku potlačit a podrobit se tajemné vyšší moci. 

ŠVANDA: To je mi čistá láska! Směl jsem se já přiblíţit k Dorotce? – 

A přece jsem byl pořád u ní. Ach, kdybych měl teď alespoň 
Dorotku! 

ROSAVA: A tvá matka tě tolik miluje! 

61 

ŠVANDA: Co je mi to platno, kdyţ o tom nevím! Být moje matka 

jako jiná, alespoň by se byla někdy zeptala, zdali to nebolí, 
kdyţ jsem viděl, jak si jiné děti hrály s matkou, a já musel 
zalízt do křoví a tam plakat a vyplakat ze sebe, ţe nemám tu, 
která na světě nejlíp pohladí a pomiluje. I mlčte mi o lásce mé 
matky! Kdyby byla jako jiná, musila by vědět, co já sám viděl 
u jiných – ţe je matka nejšťastnější, kdyţ můţe své dítě 
přivinout k srdci. 

ROSAVA: 

Při svitu nebes, pryč s mým poutem! 

Chci, synáčku, tě obejmout jen,