strakonicky_dudak

navzdory slibu, lásko má! 

Ať vzbudím běsné hněvy skryté, 

alespoň jednou zlíbám dítě: 

pojď, drahý, já jsem matka tvá! 

(Temné zahřímání.) 

ŠVANDA: Coţe to pravíte? 
ROSAVA: Ty jsi mé dítě! 
ŠVANDA: Ó, můj boţe! A já jsem hrůzou jako zkamenělý. 
ROSAVA: 

Pojď, ó pojď a nenech matku ţebrat; 

brzo vyprší má chvíle. Nech mne, smutnou, 

62 

jedinkrát se těšit z nejsladšího 

zvuku úst tvých, volajících: matko! 

ŠVANDA: Maminko! (Obejmutí.) 
ROSAVA: 

Ty mé draze zaplacené dítě, 

teď tě drţím, sladkou kořist, 

po které jsem léta prahla, 

vzdychala – a nyní do loukotí 

osudného kola sáhla. 

(Temné hřímání.) 

Slyšíš, dítě? Krutý hlas mne volá 

od tebe snad navěky. 

Sejdeme-li se však ještě jednou, 

běda, odvrátíš se, nepoznáš mě, 

hrůzou zapudím tě bezděky. 

(Hřímání stále roste.) 

ŠVANDA: Nikdy, maminko! – Ach, co se děje? 
ROSAVA: 

63 

Pryč, jen pryč, mé dítě, jen se zachraň, 

neţ se země pod nohama zboří! 

Píseň tvá tě chrání, hrej – ó hrej! 

ŠVANDA (hraje, cesta se mu otevře, on odchází. Hřmění dále roste.) 

VÝSTUP 13. 

Lesana se zjeví v doprovodu divých žen. Rosava. 

ROSAVA (klekne před Lesanou): 

Orteluj mě, paní – jenom jednu 

milost, poslední, mi prokaţ: 

vyveď mého syna s věrnou 

jeho dívkou z nebezpečí! 

Pak mi pokutu dej sebevětší. 

LESANA: 

O syna jiţ nepečuj, ten sebe 

osvobodí sám – i věrná dívka 

bude propuštěna z vazby. 

Ty však poznáš, kam ţe vede cesta, 

kdyţ se naše síla míchá do drah 

64 

lidských osudů, 

nám i lidem je to na škodu. 

Ty jsi promarnila věčnou mladost, 

teď tě odsuzuji ve sbor divých ţen. 

(Divé ženy plesají hlasitým smíchem.) 

Odnímám ti všechnu moc tvých kouzel, 

kde jsi dříve vládla, sluţkou budeš jen. 

ROSAVA: 

Děj se podle vůle tvé, má paní, 

synu neškodí, co matku raní. 

MIHULICE: 

Synáček tvůj, je-li pravda, 

to je krásy květ? 

Hi, hi! aţ jen zrejdí svět, 

ten nám musí v lese, jak se vrátí,