strakonicky_dudak

dejte mou starou ţidli, jestli jste ji neprodali zatím ţidovi – 
he, he! 

DĚTI: (Přišoupnou doprostřed světnice starou lenošku.) 
KALAFUNA (pohodlně se posadí): Tak – po tom se mi uţ dávno 

stýskalo. Všude dobře, doma nejlíp; to si pamatujte, milé 
děti. A poněvadţ jste maminku poslouchali – je-li to pravda? 

DĚTI: Je to pravda. (Ohlížejí se po matce.) 

74 

KALAFUNA: To abych vás hned něčím potěšil. 
FRANTÍK: Dáš mi perníkového panáka? 
KALAFUNA: Dám, holečku – třebas dva. 
KAČENKA: Mně taky? 
KALAFUNA: I to víš. A nynčko poslechněte. Vidíte, já jsem od vás 

odešel a nic jsem neřekl – vy byste byli plakali, a to by mě 
bolelo – a maminka by byla také plakala – 

HONZÍK: Ona plakala beztoho. 
KORDULA: (Hněvivě se utrhla.) 
KALAFUNA: Anebo by hubovala – 
HONZÍK: Ona hubovala beztoho. 
KALAFUNA: To ze samého strachu, ţe se mi ve světě něco stane; 

nebo, vidíte – ona mě má tuze ráda – 

DĚTI: (Ohlížejí se.) 
KALAFUNA: A já ji mám taky rád – proto jsem šel do světa, abych 

něco vydělal a něco jí přinesl. 

KORDULA: (Poslouchá.) 
KALAFUNA: Ona se mezitím nejspíš také všelijak protloukala. 
HONZÍK: Oh – a jak! Dělala poslíčku; a někdy byla moc smutná. 
KALAFUNA: Podívejme se. No, však já jí to vynahradím. Aţ tedy 

přijde domů – 

KAČENKA: Ale vţdyť je maminka do … 
KALAFUNA (zacpe jí ústa): Aţ tedy přijde domů, poběhnete jí 

naproti a budete křičet: tatínek je tady – a myslil na tebe – a 
dělal muziku – a tuhle ti přinesl – (vyndá plný sáček a cinká 
jím) pytlíček tolárků, a něco zašil ještě do kabátu – na, tumáš, 

75 

maminko. Buď veselá a měj ho ráda. 

KORDULA: Přestaň, přestaň, muţi! To mi utrhne srdce! (Běží k 

němu a padne mu okolo krku.) 

KALAFUNA: I podívejme se – he, he! Maminka je uţ doma. 
DĚTI (skáčou kolem): Hejchuchu! 
KORDULA: Nehněvej se, Kalafuno, ţe prve tak – ale já bych neměla