strakonicky_dudak

(Odběhne.) 

Proměna – Krátký les – Měsíc svítí 

VÝSTUP 6. 

Švanda. Vocilka. Potom Tomáš. 

VOCILKA (přihýbá si z rosolkové lahvičky): Jen vesele, Švando, milý 

kamaráde! Co se ti můţe stát? I kdyby šlo o krk – vem to 
nešť! – holka za to stojí – holka je jako mišpule. (Mlaskne si.) 

ŠVANDA: A víš to jistotně, ţe dnes o půlnoci to laskavcové koření 

kvete? 

VOCILKA: Jistojistě – a kdyţ se jím holky jenom dotkneš, musí se 

za tebou fantit – musí tě mít ráda. To je podle receptu mé 
neboţky báby. (Pije.) 

ŠVANDA: Ne, ţe bych o ni stál – ale budu se mstít! 
VOCILKA: Ano, msti se; dej jí co proto! 
ŠVANDA: Zfantit se musí, zbláznit, potrhat – já si jí ani nevšimnu! 

Já ji naučím! 

VOCILKA: Dobře máš. Zavdej si! Ale pojďme, ať přijdeme na 

místo, kde koření roste. (Stranou.) Tady mu nechci tu ťafku 
ještě dát a s dudami pak upláchnout, jsme ještě blízko 
veřejné cesty – někdo by se mohl k tomu hodit – tu máš, tu 
jiţ někdo leze! – Kdo to? 

81 

TOMÁŠ (vystoupí): Ve jménu Páně – starý Tomáš ze Strakonic. Ale 

kdo jste vy? 

ŠVANDA: Dobrého zdraví, pantatínku. Já jsem Švanda. 
TOMÁŠ: Ty? A co zde děláš tyhle časy? Zde jsou pustá lada, zde 

není hospoda. 

ŠVANDA: Mám tu řízení. 
TOMÁŠ: Tak pozdě na noc? 
ŠVANDA: Nu, vţdyť jsi tady také. 
TOMÁŠ: Mne tudy vede cesta k domovu; ale tvá tudy neběţí. 
ŠVANDA: To nevíš; hleď si jenom sebe. 
TOMÁŠ: Švando, dnes je svatojanská noc, dnes není radno toulat se 

v temnotách – otvírají se dílny tajemných mocností – 

VOCILKA: A vyvádějí kousky, ţe dostávají děti psotník a staré 

báby trhání. 

TOMÁŠ: Kdo je ten člověk, ţe se můţe tak rouhat? Varuj se ho, 

Švando! Já tě napomínám vším právem – já tě učil brát 
píšťalu do ruky, ačkoli jsem se nenadál, ţe si vycvičím 
takového ţáka.