strakonicky_dudak

ŠVANDA: Já chybil hanebně – přiznávám se – já byl dareba; ale to 

bylo návodem – 

DOROTKA: Mlč; ty by ses byl chladně díval na to, kdybych byla tu 

chvíli zemřela. 

ŠVANDA: Ne, to nevěř; já tě měl ustavičně rád; – ale to do mne 

vjelo to nešťastné furiantství – ach, jen mi odpusť a všecko 
bude dobře. 

DOROTKA: Dobře – nedobře – já s nevěrníky a hejřilci spolky 

nemám. Vyhledej si tovaryše sobě rovného; já o tobě nechci 
ani slyšet. 

77 

ŠVANDA: Dorotko, nevyčítej mi nynější ţivot; ten byl samá ţalost 

jen proto, ţes tady nebyla ty. 

DOROTKA (se k němu obrátí): Ano, tak vypadají lidé, co mají ţalost! 

Ti se toulají celý den po hospodách, tropí divé kousky, 
vypravovali nám o tom hned cestou. 

ŠVANDA: Já toho nechám, Dorotko! – Ó, teď bude všecko jinak – 

teď mám zase tebe! 

DOROTKA: Jdi svou cestou a na mne nemysli; já pro tebe nejsem 

na světě. Jdi, já se za tebe ještě pomodlím – a uslyším-li o 
tobě někdy něco dobrého, zavru ráda oči. 

ŠVANDA: Dorotko, ty bys mě nemohla takhle odbývat, kdybys mě 

byla kdy milovala. 

DOROTKA: Kdybych tě byla milovala? – Ó jdi, jdi! Ty jsi zlý 

člověk! 

ŠVANDA: Tak? Ty se tedy nesmíříš? Chceš se hněvat do smrti? 
DOROTKA (tiše před sebe, náhle změkne): Já se nehněvám – jenom 

nechci s tebou být. 

ŠVANDA: Pro jedinou chybu? 
DOROTKA: Pro jedinou – ale takovou, ţe můţe věrnou dívku 

připravit o rozum! Jdi, já ti nevěřím. Jak jsi mě nechal darmo 
volat, tak se budeš u mne darmo domlouvat. 

ŠVANDA: Ale coţ kdybych ti dokázal, ţe mi zas můţeš věřit? 

Dorotko, usměješ se potom na mne? 

DOROTKA: Jdi jen svou cestou! 
ŠVANDA: To je teda celé moje utěšení? Na všechny moje prosby a 

sliby všechna odpověď? Ó, vţdyť je dobře! Jen se tedy 
hněvej – hraj si na pyšnou princeznu, aţ se tím hněvem třeba 
zalkneš; však z toho nebudeš mít zlaté ovoce!