strakonicky_dudak

na tebe promluvit půl léta – 

KALAFUNA: Arci, arci – he, he! Pokuta musí být. 
KORDULA: Ale – kdepak máš ty peníze? 
KALAFUNA: Tu jsou, stará – uvař si je, upeč si je, dělej s nimi, co se 

ti líbí – a budeš-li přitom ještě potřebovat dvě pilné ruce – 
tuhle jsem ti přivedl pomocnici – nemá toho štěstí nazbyt. 

KORDULA: I jak myslíš, milý muţi. Má-li se Dorotka mezi cizími 

potloukat, ať zůstane u nás; kdyţ pomáhal pán bůh tak 
dlouho, pomůţe teď také. Nehněvejte se, Dorotko. To víte, 
kdyţ má člověk něco na srdci – 

KALAFUNA: I nech toho, stará! – a poslechni, copak to povídají lidé 

o Švandovi? 

KORDULA: I, s tím člověkem je to boţí dopuštění. Co by ten uţ 

mohl mít, co je nazpátek – darmo povídat! Ale on to zas 
všecko protluče. Co večer vydělá, do rána prohejří. 

KALAFUNA: Ten Švanda, ten Švanda! – to je prach nepěkný člověk! 

VÝSTUP 4. 

Otevřou se dveře a v nich stojí Švanda; předešlí. Pauza. 

KALAFUNA: Ale to jsou hosti! Švando, kdybych dnes neměl 

76 

takovou radost, tak bych ti, na mou věru – 
ŠVANDA: Ah, tu jsi opravdu, Kalafuno. Ne, nehněvej se. – Ale kde 

jsi nechal Dorotku? 

KALAFUNA: (Hodí hlavou.) 
ŠVANDA (běží k ní): Dorotko! 
DOROTKA: (Jež byla celou minulou scénu tiše seděla, vstane a chce 

odejít.) 

ŠVANDA (jí zastoupí cestu): Dorotko! 
KALAFUNA (stranou k ženě): Stará, nechme je mezi čtyřma očima. 

Chlapík nám vyvedl sice zpropadený kousek a zaslouţil by – 
ale my z toho také šťastně vyklouzli a já se nerad hněvám, to 
víš – a dnes bych se rozdělil s celým světem o srdce – he, he! 
A téhle holce nebude také na škodu, kdyţ se jí zlost a ţalost 
trochu slehne. Pojďte, děti, půjdeme do komory. Uvidíte, co 
jsem vám přinesl. (Vezme mezitím ranec a odejde se svými.) 

ŠVANDA: Dorotko – podívej se na mne, slyšíš? 
DOROTKA (oči k němu nepozvedne): Co chceš ode mne? Mezi námi 

je konec všemu nadosmrti.