strakonicky_dudak

Švandu uvedou na vyvýšené místo, kde spustí na dudy divoký kvapík. 

Masky tancují kolem Švandy v několika kolech, pak se divě proplétají. Když 

temně začne bít dvanáctá, masky jenjen lítají s divokým výskotem. Při 

dvanáctém úderu zhasne světlo. Švandovo sedadlo se promění v šibenici a 

celé jeviště v pustou krajinu. Tam, kde stála světla, je vidět sovy s 

ohnivýma očima a jejich skřehot se mísí s hudbou. Země se otvírá, z ní 

vystupují duchové a zvyšují pohyb kolem šibenice. Švanda, který nemůže z 

kola ven, přestane hrát, ale hudba jako ozvěna předešlého kvapíku zní dál a 

Švanda sám začne proti své vůli podle ní křepčit. 

VÝSTUP 11. 

Dorotka, předešlí. 

DOROTKA (vběhne a spatří kolování duchů; ztrne, ale hned sebere 

všechnu sílu, pozdvihne ruce k nebesům a vykřikne): 

Švando! Ve jménu Pána Boha! (Skočí do kola a uchvátí 

polomrtvého Švandu.) 

Duchové při zpomalované hudbě mizí. Krajina se naplní mlhou, Dorotka 

vleče Švandu od šibenice. Švanda klesne Dorotce k nohám. 

DOROTKA: Švando, vzpamatuj se! Jsi zachráněn. 
ŠVANDA: Moje Dorotko! 
DOROTKA: Pryč odtud – seber všechny síly – ať přijdeme mezi 

86 

lidi– 

ŠVANDA: Dřív ti musím zulíbat ruce. To byla úzkost, to byla 

hrůza! Ty jsi můj stráţný duch. – Ty dudy mě málem zavedly 
do posledního ze všech tanců na světě. 

DOROTKA: Napřed mysli, jaký jsi byl sám, a pak dávej vinu těm 

dudám. 

ŠVANDA: Ne – ne! (Odepne dudy.) Tady leţ, ty čerchmantský 

měchu a kozlíku, beztoho v tobě vězí deset starých čertů, 
jako ve mně! (Hodí dudami o zem – kolem se rozlehne pronikavý 
zvuk.) 

VOCILKA (se ozývá za scénou): Hej, Švando – kamaráde! 

VÝSTUP 12. 

Vocilka, předešlí, později zjevení Lesany, Rosavy a víl. 

VOCILKA: Hromské bludičky mě celého pomátly. Já se vám točil 

na místě jako vrtohlavá ovce. A to věřím, objímat bych také 
dovedl. 

ŠVANDA: Tak utíkej, aţ někoho najdeš! 
VOCILKA: To nespěchá, já zůstanu s tebou. 
ŠVANDA: Holečku, uděláš nejlíp, kdyţ půjdeš se svou princeznou