strakonicky_dudak

a doktorem Faustem rychle do světa – neţ najdu někde hůl. 
Viď, Dorotko zlatá? 

VOCILKA (uhýbá ze Švandovy blízkosti a zavadí nohou o dudy): U 

čerta, co je tohle? Shodil dudy, aby se mu lepší objímalo? Jen 
sem pojď, ty zázračný inštrumente! (Chce dudy zdvihnout, ale 
marně; lopotí se s nimi však tolik, že vzbudí Švandovu pozornost.) 

ŠVANDA: I ty malý podvodnický cekretáři, chtěl jsi ukrást dudy? 

Jen si je vem. 

87 

VOCILKA: Kdyţ já je nemohu zdvihnout. 
ŠVANDA: Věru, nebyly vţdycky lehké. 
DOROTKA: Ale hrály vţdycky tak, jak ty jsi cítil. Zkus to, jen si je 

zas vezmi, na tobě záleţí, jak zahrají. (Pomáhá Švandovi s 
dudami.) Vţdyť není těţké je zdvihnout. 

ŠVANDA (si bere a zapíná dudy): Tak jakou, má zlatá Dorotko? 
VOCILKA (zlostně mávne rukou): Achich! Tady uţ je moje písnička u 

konce. (Odejde.) 

DOROTKA: Zahraj nějakou novou, docela tichou – 
ŠVANDA: O nás, o tobě, a – o mamince, slyší-li nás – 
(Za tiché písně jdou dopředu, mlha se rozptýlí v krásném jitru, snad na 

kraji polí, a za ptačího zpěvu, který doprovází píseň dud; ve výši se 
zjeví Lesana s lesními pannami a opodál Rosava jako divá žena. 
Milenci o nich nevědí, jen hudba jitra jim mluví o slavnosti této 
chvíle.) 

LESANA: 

Blaze tobě, dívko milující, 

nad zlou mocí slavně vítězící. 

Rosavo, já tobě milost dávám, 

ve svůj kruh tě nazpět povolávám. 

ROSAVA (odhodí znaky divé ženy): 

Zachráněna z nočních stínů, 

mám tě opět, sladký synu, 

dvojí láskou vykoupený, 

88 

matce milou navrácený! 

(Milenci jdou dál, patří jen sobě.) 

DOROTKA: To boţí ráno, to je krása, Švando! 
ŠVANDA (hraje a zpívá): 

Dorotko Trnkova, 

nevěsto Švandova, 

uţ se nemrač. 

Jestli mě ráda máš, 

políbení mi dáš, 

ještě přidáš. 

Kdo bloudí po světě, 

nenajde nic; 

domov je nejlepší, 

co našel dudáček 

ze Strakonic. 

Opona

Josef Kajetán Tyl 
Strakonický dudák Vydala Městská knihovna v Praze 
Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1 
 
V MKP 1. vydání 
Verze 1.0 z 23. 3. 2010