strakonicky_dudak

ŠVANDA: Jakého? 
TOMÁŠ: Však ty mi rozumíš. 
VOCILKA: Coţpak jsme si vyšli na postní kázání? Pojď, 

kamarádíčku, škoda kaţdé chvíle. 

TOMÁŠ: Stůj – památkou tvých poboţných pěstounů tě volám – 
ŠVANDA: I nech spát, co spí! 
VOCILKA: My si hledíme ţivota! (Vleče Švandu, zmizí s ním v 

lese.) 

82 

TOMÁŠ: Synu, poslyš! (Spěchá za nimi.) 

VÝSTUP 7. 

Dorotka, potom Tomáš. 

DOROTKA: Nezněly tu lidské hlasy? Ani nevím, kam jsem zašla. 

Hlava mi jde kolem, před očima hustá mlha – a nikde nikdo. 
– Švando! 

TOMÁŠ (se vrací): Nadarmo, hlas můj zaniká větrem. – Švando! 
DOROTKA (běží k němu): Ve jménu Páně, kdo to volá? – Jste to vy, 

strýčku Tomáši? 

TOMÁŠ: A ty? – Není to hlas dcery Trnkovy? 
DOROTKA: Je, je! 
TOMÁŠ: Jsi tedy jiţ doma? 
DOROTKA: Ode dneška. 
TOMÁŠ: Ale co děláš tady? 
DOROTKA: Podvečer byla u mne ţena a volala mě na pomoc – o 

půlnoci na popraviště. 

TOMÁŠ: Co to povídáš, nešťastná? Právě dnes? Jaká to byla ţena? 

Znáš ji? 

DOROTKA: Znám i neznám. Kdyţ mi Švanda odešel do světa, 

zjevila se mi jako dobrý duch a vedla mě za ním – ale dnes 
jsem v ní poznala divou ţenu. 

TOMÁŠ: Nebesa, teď všemu rozumím. Teď vím, co v jeho dudách 

vězí – ano, teď vím, kdo jej podstrčil neboţtíkovi pastýřovi. 
On je dítě lesní panny – a divé ţeny vylákají dnes nočního 
tuláka na umrlčí tancovačku. 

83 

DOROTKA: A co mám pro něj učinit? Raďte! Pomozte! 
TOMÁŠ: Divé ţeny mu neuškodí; ale dostanou-li ho půlnoční 

duchové do kola, a on z něho nevyvázne do kuropění, 
zahyne na těle i na duši. 

DOROTKA: Ne, ne, to na mne neuvaluj, Pane na výsostech – 
TOMÁŠ: A jen čistá panna můţe ho zachránit. Máš-li tolik 

zmuţilosti, aby ses přiblíţila ke kolu, zachráníš jej. 

DOROTKA: Já se nebojím ničeho – jenom aby nezahynul, neţli se 

polepší; já se odváţím na to strašlivé dílo – na sebe při tom 
nemyslím! (Odběhne.)