strakonicky_dudak

VOCILKA (vyvaluje oči): Coţe? A to všechno jenom skrze dudy? Ne, 

to by jaktěţiv člověk neuvěřil, co takový měch a ta nepatrná 
píšťala umí. 

ŠVANDA: I co píšťala! To můţeš do jiné dejmat, aţ ti oči potečou – 

to, co já z téhle, z ní nevydejmáš. Aha! To ty koukáš, viď? 
Oh, já také dlouho nevěděl, co to je; ale kdyţ mě drţeli v 
pasti, přišel jsem tomu na kloub. Kdyţ já chci, musí podle 
mne tancovat kaţdý! 

VOCILKA: Kýho ďábla! (Vstane, stranou.) Aby to byly nějaké 

divotvorné dudy? – Za našich časů – pardieu! Na mne 
přicházejí taškářské myšlenky. 

ŠVANDA: No, copak tam obcházíš, jako kdyţ tě někdo kousl? Pojď 

pít! Či nemáš chuť? 

71 

VOCILKA: Oh, a jakou! – kdybys věděl nač. 
ŠVANDA: Pij, je ti přáno – a chceš-li, zůstaň u mne; beztoho nemám 

nikoho, aby to se mnou upřímně myslel, a já jsem přece rád 
veselý. 

VOCILKA: Na mne se můţete spolehnout. 
ŠVANDA: Já vím! 
VOCILKA: Hrady můţete na mně stavět. 
ŠVANDA: Dorotka se mi nevrátila – a já pospíchal domů jen kvůli 

ní. 

NALEJVÁČEK (přinesl zatím džbánek a postavil se k oknu): Ale to jsem 

blázen! Mám cink nebo nevidím? 

ŠVANDA: Copak? 
NALEJVÁČEK: Tuhle mi bylo právě, jako bych ho byl na kopečku 

viděl. 

ŠVANDA: Kohopak? 
VOCILKA: Šenkýřské svědomí s konývkou? 
NALEJVÁČEK: Kalafunu s tou holkou. 
ŠVANDA: Coţe povídáte? Kalafunu? – Vocilko, drţ mě, ať 

neupadnu! A viděl jste dobře? 

NALEJVÁČEK: Alespoň se mi to zdálo. 
ŠVANDA: Ach, kýţ se vám to vyjeví! 
VOCILKA: To by bylo ambo – a mně k tomu – terno. 
ŠVANDA: Vocilko, dej mi hubičku! Je-li tady taky Dorotka – já 

nevím, co ti udělám – ach, já se drţím sotva na nohou! 

VOCILKA: Já se půjdu zeptat. 
ŠVANDA: Ne, ne, já si musím tu radost udělat sám. Ty se zatím 

72 

raduj také – skákej, tancuj, cekretáři. Hospodský, nalejvejte – 
já dnes všecko platím! Ať se to opije – mně tancuje hlava uţ 
také vrtáka. (Odběhne.)