strakonicky_dudak

48 

svým uměním povyrazit. 

VOCILKA: Svým boţským uměním. 
DOROTKA: Vás se nikdo neptal! – Švando, nezůstaneš tam 

dlouho? A opravdu je to jen pro tvoje dudy? – Ale jak by 
bylo! 

ŠVANDA: Jářku uţ jednou, Dorotko, já jsem dnes světoznámý, po 

mých dudách se blázní, co má ruce a nohy. 

VOCILKA: I princezny! 
DOROTKA: Švando, máš-li mě rád, nech všeho a pojď radši 

zpátky, neţ se mi docela změníš. Tatínek nám uţ, chudák, 
ani bránit nemůţe. Co je nám po světě. Já se toho tady bojím. 

KALAFUNA: Švando, Švando, doma není všady! 
VOCILKA: Ale sláva jen ve světě! 
ŠVANDA: Poslouchej, Dorotko, ode dneška si pamatuj, ţe tě mám 

rád, moc rád, ale uvazovat mě nesmíš. Vidíš sama, doma si 
mne nikdo necenil, a tady – princezny! Komorníku! 

VOCILKA: Dělejte, milostpane, dělejte! V téhle hastrošově uniformě 

vás nemohu pustit do paláce – to by myslili, ţe jdete strašit 
vrabce. Já slíbil, ţe se budu o vás starat, a musím drţet slovo. 
Pojďte, milostslečna bude zatím tak dobrá a vyrazí se tady s 
panem krajanem. – (Stranou.) Já bych oba taky rád vyrazil – 
ale někam ze dveří. (Vezme Švandu pod paží a odejde s ním.) 

KALAFUNA: Nějaká dobrá duše – ten sekretář, he, he! 
DOROTKA: Myslíte? 
KALAFUNA: To jsou nějaké starosti! A na sebe ani nevzpomene. 

No, jezte, pijte, panno Dorotko! Já si udělám dnes bene. 
Škoda ţe tu nejsou moji caparti – ti by se olizovali. 

DOROTKA: Mně je najednou jaksi těsno, jako by se mělo něco 

49 

přihodit. 

KALAFUNA: I ovšem – he, he! Ono se můţe něco přihodit. 
DOROTKA: Copak? 
KALAFUNA: Ţe snad chytím opičku. 
DOROTKA: Ach, neţertujte! Naše neznámá průvodkyně také jako 

by měla nějaké tušení a domlouvala nám pořád, abychom si 
pospíšili. 

KALAFUNA: I to jsou daremné vrtochy. – Pijte! 
DOROTKA: Ne, ne – já tu nemám stání. Já musím za Švandou. 

Pojďte, Kalafuno, pojďte – ať se mu nic nestane.