strakonicky_dudak

kdybyste mě krájel – samá poctivost – a kdybyste mi chtěl 
milostivě tykat, já bych se neznal pýchou. 

42 

ŠVANDA: I pro mne – ale jakpak vám říkají? 
VOCILKA: Pantaleon Vocilka. 
ŠVANDA: Hezké jméno. 
VOCILKA: Já mu dělám také čest. 
ŠVANDA: Tedy, milý Vocilko, jak povídám, můţeš u mne zůstat; 

ale co za to? 

VOCILKA: Ah, ah – kdopak mluví o takových maličkostech! Mně 

tu jde více o čest, a také vím, ţe nebudete nikdy koukat na 
nějakou hrst dukátů, kdyby dostávala moje kapsa 
souchotiny. Copak vám to udělá? Za pár let máte milióny. 

ŠVANDA: Za pár let? (Škrábe se za ušima.) Víš, kamaráde, vlastně 

bych se měl uţ podívat domů. 

VOCILKA: I podíváme se, proč ne? Ale potom zarejdíme znovu do 

světa; teď se budete teprve hejbat, teď se teprve proklubete 
ze skořápky! Oh, jen mě nechte dělat, milostpane. To bude 
ţivobytí! He, sklepníku! – číšníku! – děvčata! (Volá do dveří.) 
Pro milostpána láhev nejlepšího vína a dvě sklenice! – potom 
něco rozumného k zakousnutí, aby to šlo hezky do krku! 

ŠVANDA: Copak tě napadá? Já uţ snídal. 
VOCILKA: To nic neškodí. Pravý umělec musí mít pořád apetýt – a 

koncertista ţízeň. A pak se obyčejně kaţdá smlouva něčím 
zavlaţuje; musíme to tedy s naší také udělat, třeba uţ jen 
proto, abychom nepřišli do lidských řečí. 

VÝSTUP 4. 

Gulinari a Vanika (přinášejí láhev vína, dvě sklenice a na talíři pochoutky a 

postaví to na stůl). Předešlí. 

VOCILKA: Šlaku, to jsou hezké perličky! (Kouká po nich.) Veritábl 

43 

Indiánky! Na slovíčko, krajanko! (Bere ji za ruku.) 

GULINARI (vyhýbá se mu): Krajanko? Ani se mi nezdá. 
VOCILKA: A to je pyšná ťopka! 
GULINARI (přistoupí k Švandovi): Líbí se ti něco, pane? 
ŠVANDA: Oh – ty celá. (Béře ji ostýchavě za ruku.) 
GULINARI: Vezmeš si mne za ţenu? 
ŠVANDA (se lekne a couvne): Za ţenu? 
GULINARI: Ţe ne? Co tedy říkáš, ţe se ti líbím? (Odejde s druhou.) 
VOCILKA: No pěkně děkuju! Zde musí mít muţi peklo na zemi,