strakonicky_dudak

DOROTKA: Ale Švando! 
ŠVANDA: Ale nynčko to půjde všechno jináč. Teď mám svého 

sekretáře a komorníka – 

DOROTKA: Ty? 
ŠVANDA: Ten mi bude dávat na všechno pozor. Není-li pravda, 

Vocilko? 

VOCILKA (rychle vstane a blíži se s mnohými poklonami): Oh, 

dozajista. A poněvadţ moje péče o milostpána – kdyţ se 
vezme ohled na lásku a sluţebnost, kteráţ je vţdycky 
chvalitebná – tedy také ohledem na moje poníţené – 

ŠVANDA: I vţdyť je dobře. Já vím, co si myslíš – 
VOCILKA (pořád se ještě klaní, pro sebe): Ten je vševědoucí. – Já to 

nevím sám. 

ŠVANDA: Abys věděl, jak se také jinde zachovat – tohle je Dorotka, 

moje nevěsta. 

VOCILKA (stranou): I hrom do čepice! – (Hlasitě.) Oh, ţe se nemůţe 

k něčemu takovému mně gratulírovat. (Střílí zdaleka očima po 
Dorotce.) 

ŠVANDA: Já ti dám gratulírování! – Ale jemináčku, teď mě teprve 

napadá, vy jste asi hladoví a ušlí – posaďte se. He, Vocilko – 

47 

poruč, aby nám dali něco jíst a pít! 

VOCILKA: (Odejde.) 
DOROTKA: Ty, Švando, ten tvůj sekretář se mi nelíbí. 
ŠVANDA: I jdi, blázínku, to se ti něco zdá. On je od kosti dobrá 

duše – ale ty nejsi zvyklá velkému světu – a my, co jsme 
umělci a páni – víš, my máme docela jiné oči neţ obyčejný 
lid. 

VOCILKA (se vrací se sklepníkem, kterýžto jídlo a pití přináší): Tuhle je, 

co hrdlo a ţaludek ráčí. Račte si, milostslečinko, pohovět – a 
tenhle dobrý pán bude bezpochyby také – 

KALAFUNA: Ano – he, he, ten si bude také hovět. (Sedá.) 
ŠVANDA: Jez, Dorotko, a pij, jako doma! 
DOROTKA (se posadí.) 

VÝSTUP 6. 

Mikuli. Předešlí. 

MIKULI: Pane! Nejvzácnější pane! 
ŠVANDA: Ah, náš domácí. 
MIKULI: Právě přicházím z královského paláce. V patách za mnou 

přijde pro tebe dvořenín, aby ses dostavil k naší princezně. 
(Odejde.) 

VOCILKA: Šlaka, na princeznu jsme docela zapomněli! 
DOROTKA: K princezně? Jaká princezna? 
ŠVANDA: Oh, holečku – to bude teď moje denní společnost.  
DOROTKA: Je mladá, hezká? 
ŠVANDA: To ještě nevím; slyším jenom, ţe je plačtivá, a ţe ji mám