Světové drama 2. poloviny 20. století

Věra: Nechápu, jak ses mohl zaplést s těmi komunisty –

Bedřich: S jakými komunisty?

Věra: No ten Kohout a takoví – co ty máš, prosím tě, s nimi společného! Nebuď bambula, vykašli se na ně a jdi si svou vlastní cestou… Vždyť se podívej na nás – mohl bys být stejně šťastný jako my –“

Jako všechny Havlovy jednoaktovky i Vernisáž ukazuje společnost, která podléhá rituálům, jež ji vlastně oslabují. V tomto případě jde o rituály manželského života, podle kterých lze jedině správně žít, a běda tomu, kdo je nevyznává. Věci mají Michala a Věru ochránit před skutečností. Neví si rady s osamělostí, soukromí vlastně nechtějí, nevědí, co s ním, co se sebou. Věci ztratily svůj účel - právě tak jako zpovědnice, kterou mají v bytě. Nejen věci ztratily svůj účel, ale i ideje, myšlenky, také jejich dítě je vlastně součástí jejich vernisáže, má jí být i Bedřich – ten se tomu ale vzpírá, chce si zachovat nárok na svobodný život, pro Michala a Věru je v této chvíli ale sobcem. Jeho pravda, názor, vysvětlení jsou „smeteny se stolu“: „Já vím, nerad o tom mluvíš.“ Je mu stále něco podsouváno, on je ale velmi inteligentní na to, aby o tom vůbec přemýšlel. Bedřich je svým způsobem šťastný a spokojený člověk, neboť je svobodný od materiálního mamonu bez duchovní hodnoty, který pohltil jeho přátele.

Dialog je tedy omezen na monolog Michala a Věry (stejně jako v Audienci sládka). Bedřich (jako Ferdinand v Audienci) mlčí, ne že by neměli co říct, ale nemají komu, a pokud ano, pak ne těm, kteří jsou právě teď jejich partnery. Nejsou zde ale zbyteční, pasivní, oni dráždí své partnery v komunikaci, kteří díky nim odkrývají svou průměrnost, uniformitu.

Také zde se tedy objevuje téma rozpadu řeči. Opět hrají roli fráze.

Stejně jako v Audienci se děj na chvíli zastaví = okamžik pravdy: v Audienci je to sládkovo chození na WC a nalévaní piva, ve Vernisáži bití rokokových hodin – pak se vše opět točí v kruhu.