Světové drama 2. poloviny 20. století

VERNISÁŽ - v roce 1975 vyšla hra v samizdatu a společně s Audiencí o dva roky později v Torontu. V září 1976 se uskutečnila její divadelní premiéra opět ve vídeňském Burgtheatru.

Hlavním hrdinou je Bedřich Vaněk. Opět pracuje v pivovaru. Přichází na návštěvu ke svým přátelům do nového snobského bytu. Jako ve všech „vaňkovkách“ ani zde není hlavní hrdina hybatelem dějů, spíše pasivně odpovídá manželskému páru Věře a Michalovi. Ti chápou zařizování svého bytu, „kvartýru s ksichtem“, jako tvorbu s vyšším smyslem a svůj život jako vzor pro všechny lidi okolo. Vnímají sami sebe jako ideální pár, avšak jen do okamžiku, kdy se Bedřich nadále odmítne účastnit jejich představení a rozhodne se z bytu odejít. V tu chvíli se ukazuje, že nákladné vybavení bytu nábytkem z ciziny, drahé pokrmy a nápoje, zahraniční desky, všechno je vytvořeno jen na efekt pro hosta. Zoufalství „herců“, kteří ztrácejí svého diváka, dostupuje vrcholu právě ve chvíli, kdy se Bedřich rozhodne odejít. Jejich povrchní materiální způsob života není totiž ničím, pokud jej nemohou nikomu ukázat a pokud není nikdo, kdo by jej obdivoval. Jejich ryze konzumní život je vlastně jen zástěrkou pro pocity cizosti, osamění a sebelítosti. Na závěr Bedřich podlehne slzám a zoufalství manželů, zůstává v bytě a představení pokračuje.

Věra: Proč myslíš, že jsem se oblékala, malovala, česala, voněla?

Michal: Nač myslíš, že jsme ten byt vlastně zařizovali? Pro koho myslíš, že to všechno děláme? Pro sebe? (Bedřich je už u dveří)

Bedřich: Nezlobte se, ale já fakt jdu –

Věra: (vzrušeně) Bedřichu! Přece nás tady nenecháš! To nám přece neuděláš! Nemůžeš nás přece opustit, chtěli jsme ti toho ještě tolik říct! Co si tu bez tebe počneme! Copak to nechápeš? Zůstaň! Prosím tě, zůstaň tu s námi!

V osobách Michala a Věry se divák může setkat s typickými představiteli určité společenské vrstvy v normalizačním Československu. Prosperují a proplouvají životem, jsou loutkami režimu, konzumu. Přezíravě hledí na ty, kteří se s režimem nedokázali sžít. Bedřich, zjevně toužící co nejrychleji odejít z vyumělkované „vernisáže“, je perzekvovaný intelektuál, který nesmí pracovat ve svém oboru, navíc není podle „vzorných“ manželů šťastný ani v soukromí. Ti útočí na Bedřichovu nejosobnější oblast. Děti nemá a jeho žena se o něj prý nestará. Věra s Michalem ani nevedou dialog, spíš hosta zahlcují vzájemným ujišťováním o luxusu, ve kterém žijí, a o vlastním štěstí. Často Bedřicha svými poznámkami urážejí. Vrcholem nevkusu a pokrytectví je Věřino vyčítání, že se zaplétá s komunisty.

„Michal: Život je tvrdý a svět je rozdělený, všichni nás odepsali a nikdo nám nepomůže, náš úděl je zlý a bude stále horší – a ty to přece nezměníš! Nač jít tedy hlavou proti zdi a nabíhat na bodáky?