Světové drama 2. poloviny 20. století

Dále psal eseje, fejetony, úvahy, polemiky, projevy…např. esej Moc bezmocných (1978) - přesná analýza společenské situace, předpověď výbuchu občanské nespokojenosti, kniha korespondence z vězení Dopisy Olze, soubory textů: O lidskou identitu (z let 1969 – 79), Do různých stran (z 83-89), rozhovor (Karel Hvížďala) Dálkový výslech (v ex.86, u nás 89), filozofující knížka - Letní přemítání (91)

Audience (1975), Vernisáž (1975)

„Každá postava by měla vyzařovat čímsi, čím živý člověk těžko může vyzařovat: totiž schopností říct na ploše těch několika replik a situací, z nichž je celá její existence složena, vždy cosi zřetelného a podstatného o světě vůbec. To všechno platí i o Vaňkovi, platí to dokonce možná víc než o leckteré jiné dramatické postavě: víc než určitou konkrétní osobností je Vaněk totiž něčím jako dramatickým principem: mnoho toho na scéně obvykle nenamluví ani neudělá, ale svou prostou existencí, přítomností na scéně, faktem, že je tím, kým je, nutí své okolí, aby se tak či onak vyjevilo. Na nikoho přímo neapeluje, vlastně od nikoho téměř nic nežádá, - a přesto ho jeho okolí chápe jako apel k tomu, aby se nějak vyjevilo a sebezdůvodnilo. Je to tedy jakýsi „klíč“, kterým se otevírá určitý – vždy jiný – průzor do světa, v němž Vaněk žije. „Vaňkovské“ hry nejsou tedy v podstatě hrami o Vaňkovi, ale o světě, jak se projevuje, když je s Vaňkem konfrontován (když jsem psal Audienci, tyto věci jsem si takto neuvědomoval a neprojektoval; uvědomuji si je až s odstupem času a až tváří v tvář Vaňkově několikaleté literární a divadelní existenci).“ Václav Havel

V těchto dramatech tedy nejde o děj ani o výklad společenských poměrů, ve kterých lidé žili. Jde spíše o střet dvou poloh existence. Mít, nebo být.

Charakteristickým rysem pro Havlovy jednoaktovky je izolace lidského jedince ve společnosti s měšťáckou pseudomorálkou plnou pokrytectví, neprostupným byrokratismem a nutností přizpůsobit se. Toto všechno se pak projeví zejména v komunikaci, buď se stává jednostrannou, nebo většinou ani neexistuje. Rozhovor mezi lidmi je naplněn jen frázemi o ničem ve strachu, že by je mohl někdo nepovolaný zaslechnout.

Havlovy postavy se nebouří, spíše dokumentují intelektuální propad normalizační společnosti, která si vytvořila vlastní morální kritéria. Promyšleným tlakem na jedince se vytváří člověk lhostejný k ostatním lidem. Nejsou žádné vyšší cíle, za které by lidé chtěli bojovat, jen běžné starosti o každodenní přežití.

AUDIENCE – jednoaktovka, 1975, v roce, kdy byla napsána, vyšla v samizdatové edici Petlice a v roce 1977 ji vydalo torontské vydavatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers. Protože Havel byl v té době zakázaným autorem, šířila se nejprve jako audionahrávka, to bylo snazší než v hrané podobě. O vzniku nahrávky v roce 1976 se traduje řada příběhů, na které zejména Pavel Landovský často vzpomíná. Audionahrávka vznikla v režii Luboše Pistoria, byla nahrána na magnetofonový pásek v domácím studiu Vladimíra Merty. V hlavních rolích se objevili Václav Havel jako spisovatel Vaněk a Pavel Landovský jako sládek. Nahrávka byla často uváděna na rádiu Svobodná Evropa a dočkala se vydání na gramodesce exilovým vydavatelstvím Šafrán 78. Šířila se nelegálně, prostřednictvím podomácku vytvořených kopií. Světovou premiéru měla Audience ve vídeňském Burgtheateru v říjnu 1976. Roku 1990 hru uvedl za přítomnosti samotného autora (tehdy už prezidenta republiky) pražský Činoherní klub v režii Jiřího Menzela. Vaněk – Josef Abrhám, sládek – Pavel Landovský.