Světové drama 2. poloviny 20. století

Vaněk je charakterizován jako rozpačitý, jemný, slušný člověk, který by se nikdy nezaprodal, nikdy by pro svůj vlastní prospěch nečinil žádné morální ústupky. Oproti němu stojí Sládek, osoba groteskní, jednoduchá, s opileckými sklony, představuje prototyp pokryteckého člověka, který se plně adaptoval na poměry doby a vůbec si neuvědomuje nemorálnost svého počínání nebo mu nepřikládá váhu. Jen „chce mít klid“. Ve svém komentáři k aktovkám Havel udal, že si postavu sládka vymyslel, přiznává však, že jej inspirovaly osoby, se kterými se setkal, a nejen v pivovaru. Sládek se pomocí „dobrosrdečného“ rozhovoru a citového vydírání snaží zatáhnout Vaňka do „hry“. Je totiž pověřen, aby o něm sháněl informace a psal udání. Není toho však schopen, žádá proto samotného Vaňka, „inteligenta s politickým přehledem, který má školy“, aby psal ta udání na sebe sám. Navrhuje mu dohodu. Bude nad ním držet ochrannou ruku, nabízí mu místo ve skladě. Vaněk však odmítá, nemůže totiž z principu sám sebe udávat, nemůže se podílet na praxi, se kterou nesouhlasí. Sládek se na spisovatele oboří, vyčítá mu sobectví a demagogicky ho obviňuje, že „princip je mu milejší než člověk!“ Tento moment se stal z celé hry asi nejznámějším a je vrcholem absurdity.

Vaněk: Já jsem vám opravdu velmi vděčen za vše, co jste pro mě udělal, vážím si toho, protože sám vím nejlíp, jak je takový postoj dnes vzácný, vytrhl jste mi tak říkajíc trn z paty, protože já vážně nevím, co bych si bez vaší pomoci počal – to místo ve skladu by pro mne znamenalo větší úlevu, než si možná myslíte – jenomže já – nezlobte se – já přece nemůžu donášet sám na sebe –(...)

Sládek: Hm. Tak nemůžeš! Ty teda nemůžeš. To je výborný! Teď ses teda vybarvil! Teď ses

teda ukázal! (…) A co já? Mě v tom necháš, viď? Na mě se vykašleš! Já můžu bejt svině! Já se

v tom bahně můžu patlat, na mně nezáleží, já jsem jen obyčejnej pivovarskej trouba – ale pán,

ten se podílet nemůže! Já se pošpinit můžu – jen když pán zůstane čistej! Pánovi, tomu jde o

princip! Ale co ostatní, na to už nemyslí! Jen když on je hezkej! Princip je mu milejší než

člověk! To jste celí vy!

(…)Ale takoví jsou přeci inteligenti, zašpinit se nechtějí, i když jsou dole, jsou vlastně nahoře.

Disident i sládek by si rádi rozuměli, hledají společné téma, avšak rozdíly mezi jemným intelektuálem s principy čestného a zásadového života a přizpůsobivým opilcem jsou příliš výrazné. Sládek například Vaňkovu situaci srovnává se skutečností, že museli s partou dělníků z pivovaru ukončit společné čtvrtky, kdy hráli mariáš, doslova říká „žádnej to nemáme lehký“ – opět značně absurdní moment. Pro Sládka je například naprosto nepochopitelné, proč by chtěl Vaněk dobrovolně dělat něco, co by mu mohlo uškodit, třeba se stýkat se zakázaným spisovatelem Kohoutem.