Světové drama 2. poloviny 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Vyrozumění (1965) – další výpověď o absurditě totalitního systému, i v ní jde o jazyk a byrokracii, přesněji o řídící aparát a boj jeho členů o moc. Jako nástroj mocenského boje je zaváděn absurdní, složitý nový umělý úřední jazyk (ptydepe), který má zajistit „dokonalé“ vyjádření vyloučením emocionality, mnohoznačnosti a nepřesnosti. Tato reforma jazyka se nedaří, a tak se začne vytvářet další jazyk, stejně absurdní (výsměšná a varovná metafora marx-leninské ideologie).
Ztížená možnost soustředění (1968)
70. léta (disidentské období – samizdat + exil.):
Žebrácká opera (1972, volně navazuje na Brechta, téma od J. Gaye) – svěží duchaplná hra, zobrazuje všemocný mocenský aparát, který manipuluje lidmi pomoci intrik a demagogie, odehrává se v prostředí podsvětí, spodiny. R. 1975 – první amatérské představení v Praze, (zfilmováno v 90. letech, J. Menzel)
Audience, Vernisáž – „vaňkovské“ jednoaktovky, hlavní postava – disident, politicky pronásledovaný spisovatel Vaněk, plachý, až úzkostlivě korektní muž, v 1. hře – dialog disidentského spisovatele pracujícího v pivovaru s nadřízeným sládkem, kontrast intelektuální kultivovanosti s pseudolidovou bodrostí (sládek), která terorizuje. Strojově se opakující dialog. Sládek, jehož morálka je založena na snaze neznelíbit se „těm nahoře“ a zároveň si přitom nenápadně materiálně přilepšit, si neví rady s nátlakem StB; má jí o Vaňkovi dávat zprávy, neumí je ani zformulovat. Chce po Vaňkovi, aby je psal o sobě sám. Ve 2. hře – fraška rodinné idylky a spotřebního štěstí, spisovatel přišel na návštěvu, ale ocitl se jako na „vernisáži“; manželská dvojice okázale předvádí svůj byt a rodinnou pohodu, přitom ale je zřejmá prázdnota jejich života, kterou nedokážou zakrýt (TV inscenace)
80. léta:
Largo desolato – doktor filozofie Leopold Kopřiva byl pro svou politickou a spisovatelskou činnost vmanévrován (proti své vůli) do role hrdiny. Je vystaven tlaku ze dvou stran. Jedni (přátelé a disidenti) ho nutí k politickým gestům, druzí (tajná policie) zase k podepsání nějakého prohlášení. Má z toho pocuchané nervy, považuje se chvíli za hrdinu, chvíli za zbabělce, pomalu ztrácí svou identitu, vyhlíží stále, zda ho nejdou opět zatknout, různé návštěvy ho znervózňují, včetně 3 žen (družka, přítelkyně, obdivovatelka), nakonec touží po novém zatčení (= vysvobození z psychického napětí), uvěznit ho ale StB nechce, dál ho drží v šachu a napětí. TV inscenace
Pokoušení, Asanace
Poezie: Průběžně vznikaly Havlovy typogramy – texty, jejichž smysl a působivost jsou dány spojením slovního významu a grafického ztvárnění. Připomínají kaligramy, ale Havel na rozdíl od většiny autorů experimentální poezie usiloval o konkrétně cílenou společenskou či přímo politickou, protirežimní výpověď. Knižně typogramy vyšly v souboru Antikódy (1964).