Světové drama 2. poloviny 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
17. listopadu 1989 se původně nenásilná studentská demonstrace v Praze na Národní třídě změnila ve střetnutí se státní bezpečností. Tento akt stranické agrese vyvolal rychlé změny, které ukončily éru komunismu v Československu. Již 18.11. Václav Havel se skupinou studentů a umělců založil v Realistickém divadle Občanské fórum, v jehož čele zahájil jednání o politických změnách. Po abdikaci prezidenta Gustava Husáka byl 29. 12. 1989 zvolen Federálním shromážděním do funkce prezidenta Československé socialistické republiky. S přestávkami vykonával Václav Havel svůj prezidentský úřad v letech 1989 až 2003. Vždy představoval demokraticky smýšlejícího člověka, který prosazuje zejména morálku a humanitu.
Ani po skončení prezidentského mandátu neodešel Václav Havel z veřejného života. Například podporoval boj za osvobození Tibetu nebo se zasloužil o činnost Fóra 2000, organizace pořádající setkání význačných světových osobností. Je držitelem mnoha literárních ocenění, jak u nás, tak v zahraničí. Za svou neúnavnou práci pro demokracii a humanitu byl Václav Havel několikrát navržen na Nobelovu cenu míru.
Václav Havel zemřel 18. 12. 2011 na Hrádečku (pohřben na Vinohradském hřbitově).
Václav Havel (1936-2011) dramatik světového významu, brilantní esejista, bohatá je jeho tvorba na pomezí umělecké a věcné literatury (odborné, publicistické, řečnické), psal i poezii. V letech 1969-1989 byl stěžejní postavou opozice vůči komunistickému režimu, ale také světoznámou osobností uznávanou pro své dílo a nonkonformní postoje; od roku 1989 se jeho věhlas ještě zvýšil, soustředil se zejména na politické působení.
Drama - východoevropská linie absurdního dramatu, je věrným zrcadlem absurdního systému (absurdita byla realitou).
Havel (jak sám říká) se vždycky snažil psát o obecně platných společenských mechanismech, o tlaku společnosti na člověka, o zápasu člověka se společností. Vycházel sice ze své konkrétní životní zkušenosti, avšak současně se vždy chtěl dotknout čehosi obecně lidského, lidského bytí vůbec. A že se mu to podařilo, dokazuje velký ohlas jeho her v cizině i to, že působí jako současné dodnes. (Říká: Každá dobrá hra musí platit pořád, neboť se musí dotýkat věcí trvalých.)
Havlovy hry tedy sice zachycují absurditu konkrétního totalitního komunistického systému, avšak zároveň vystihují i obecně zvrácenost společenských mechanismů, které vedou k odlidštění, odcizení, prázdnotě, nemožnosti komunikace apod. Využívají zejména prvky společenské a politické satiry, karikatury byrokratické společnosti, výraznou roli má jazyk (řeč) – deformovaný, místo k dorozumění slouží spíše k nedorozumění. Nesmějí se hrát komicky, legračně, absurdně, nesnesou žádnou inscenační či hereckou nadsázku, „přehrávání“, musí se hrát tak říkajíc „normálně“, velmi civilně, jako by na nich nic divného nebylo (říká opět sám autor).