Světové drama 2. poloviny 20. století

Označení absurdní drama je nutno chápat opravdu jako název žánru, „nálepku“ – je to drama, které zobrazuje absurditu reality, a to i velmi realisticky, věrně. Platí to pro západní i východní větev, jen říkáme, že pro východní dvojnásob, vzhledem k tomu, že totalitní režim předkládá (prohlašuje, vnucuje) lidem jako realitu falešnou ideologickou představu reality a autoři absurdního dramatu zobrazují věrně, realisticky realitu pravou, odhalenou, absurdní.

Absurdita obecně je ve způsobu života společnosti, znamená prázdnotu, lhostejnost, odlidštění, odcizení apod., vychází z krize moderní společnosti, z krize vztahů, komunikace mezi lidmi apod. Toto může být všude, i v demokratických zemích, není to tedy způsobeno totalitním charakterem režimu. Ve východní Evropě (v zemích bývalého sovětského bloku) však absurdita vychází z vládnoucího totalitního režimu, je jím dána, způsobena, či přinejmenším umocněna, a proto absurdní poměry, vztahy, život v totalitním systému jsou mnohem závažnější problém než pocity absurdity ve společnosti demokratické. (Pozn. Na druhé straně je dobré si uvědomit, že pro mnohé lidi v totalitním režimu mohl být boj proti němu (vzdor v jakékoli podobě, překonávání překážek, hledání informací, snaha dovědět se, zjistit pravdu, pomoci někomu atd.) dosti naplňující, že prázdnotu a odlidštění, o nichž píší Beckett, Ionesco a Albee, ani tolik nepociťovali.)

60. léta: Autostop (1961) – s Ivanem Vyskočilem

Zahradní slavnost (1963) – první samostatná hra; začíná v rodinném kruhu: Hugo Pludek – mladý, inteligentní muž, po rodičích zdědil (nebo mu vštípili) „zdravou filozofii středních vrstev“ (jak tomu rodiče říkají). Rodiče Oldřich a Božena do něj proto vkládají své naděje, že „on to někam dotáhne, on se v životě neztratí, dosáhne úspěchu“ apod. („jediný z jejich rodiny“, neboť jeho bratr Petr je „buržoazní intelektuál, černá ovce rodiny“). Rodiče jsou ale také velmi „starostliví, opatrní“ a „rozumně“ usoudí, že je třeba Hugovi v začátku pomoci, a proto ho pošlou za otcovým známým. Hugo Pludek tedy odchází „do světa“, aby se prosadil, našel v životě své uplatnění. Dostává se na zahradní slavnost pořádanou Likvidačním úřadem, hledá tam otcova známého, vysokého to úředníka. Nenajde, leč jeho přirozenou všímavost a bystrost cosi zaujme, zůstane a zkoumá (aby se něčemu přiučil). Nejprve zpovzdálí a tiše sleduje a poslouchá úředníky (zapisuje si, co říkají). Užívají degenerovaného, deformovaného jazyka, resp. pseudojazyka (funkcionářštiny). Je plný bezobsažných, planých frází, má zvrácenou logiku, rádoby (chce být) lidový, neformální, dokonce i vtipný, ve skutečnosti je ale nevhodně familiární i vulgární, používá zkomolená, pokroucená úsloví (rčení), obecnou češtinu (tj. nespisovnou), špatnou výslovnost cizích slov apod. Všechny tyto jevy prozrazují, že mluvčí se sice záměrně snaží vyjadřovat se „lidově“, ale že je především nevzdělaný, takže ani není schopen vyjadřovat se dobře, kultivovaně. Z novořeči úředníků v Zahradní slavnosti (můžeme ji skutečně považovat za jistý druh newspeaku) je zřejmé, že se nacházíme ve společnosti „budující socialismus“. Hugo do toho rychle pronikne (do podstaty této pseudokomunikace, do užívání frází), osvojí si to a přetrumfne ostatní (tj. předčí je v pružném, pohotovém užívání frází), pochopí, že lze ostatní lehce zmást, znejistit, získat nad nimi převahu, dokonce je ovládat jejich vlastními zbraněmi, tj. těmi frázemi. Víceméně tím de facto způsobí likvidaci Likvidačního úřadu i Zahajovačské služby a nakonec je jmenován vedoucím Likvidačního úřadu, který má likvidovat Zahajovačskou službu, aby na troskách obou vybudoval Ústřední komisi pro zahajování a likvidování.