Světové drama 2. poloviny 20. století

V závěru si sládek po probuzení z opileckého spánku nepamatuje, co se událo, a celý rozhovor začíná běžet nanovo. Na konci dramatu, během kterého sládek neustále nabádal Vaňka k pití piva a neustále konstatoval, že „všechno je to na hovno“, je to právě Vaněk, který plnými doušky vypije pivo a celé drama touto větou zakončí.

Divák může částečně soucítit s dobrosrdečným sládkem. Vaněk se na něj vlastně ani zlobit nemůže, neboť před ním stojí člověk zničený a pokřivený režimem.

Co asi Vaněk v této chvíli pociťuje? Je vůbec možné, aby člověk vydržel být čistým a morálním v úplně zkaženém světě plném neustálého ponižování lidské důstojnosti?

Drama lze brát i jako kritiku normalizačních poměrů v Československu 70. let, kdy bylo běžné sledování, donášení, udávání. Sládek o sobě tvrdí, že je morální, i když se propůjčil k tomu, že bude donášet. Hra může být také ukázkou pracovní morálky za socialismu a zrcadlem společnosti, v níž každý drží „hubu a krok“, a tedy směřuje k prázdnotě.

O prázdnotě svědčí i dlouhý rozhovor, který by se dal shrnout do pěti vět.

Jazyk hry: Vaňkův a sládkův jazyk působí jako protiklady. Vaněk používá čistý, kultivovaný spisovný jazyk, přechodníky, odborné a cizí výrazy. Sládka tím zaskočí, on mnohým slovům často nerozumí (např. princip, knižně, iritovat, takovou mám holt mentalitu, paradoxy), chce ovšem udělat dojem, snaží se je také používat, ale neumí to, někdy je neumí ani vyslovovat (tradice). Sládek užívá drsnější vyjadřování, vulgarismy, nelogické „žvásty“ způsobené stupňovanou opilostí – to dodává hovoru autentičnost. Zpočátku také sládek Vaňkovi vyká, vyvolává zdání, že chápe spisovatelovu složitou situaci. Čím je však sládek opilejší, tím víc se zdvořilost, úcta, a tedy i vykání vytrácí. Velkou část textu hry tvoří krátké prázdné promluvy, repliky o ničem, stále se opakující fráze (byl jste už na svačině, jsem blbej, ale jsem férovej; lidi jsou veliký svině; dobrá parta je základ všeho; musíme táhnout všichni za jeden provaz; sedět na tomhle místě někdo jinej, tak u nás neděláš; to jsou paradoxy, co?). Dialog není příliš konstruktivní – sládek neposlouchá, co Vaněk říká (např. na Vaňkův nápad, jak a čím argumentovat ohledně místa ve skladu, pokud se o to bude zajímat StB, sládek reaguje: „Hraješ mariáš?“). Autor se tak opět zabývá problematikou mezilidské komunikace, nedorozumění, degenerace jazyka; obdobně jako absurdní drama obecně - opakující se fráze připomínají absurdní dramata E. Ionesca nebo S. Becketta. (Připomenout také, co říká o absurdním dramatu Albee.)

„Sládek: Ty, Ferdinande –

Vaněk: Ano?

Sládek: Kdybys věděl, jak mě to všechno sere!

Vaněk: Chápu to –

Sládek: Prdlajs chápeš! Ty si jen říkáš: je blbej – ať se vykecá –