Světové drama 2. poloviny 20. století

Hugo Pludek jako člověk přímo programově přizpůsobivý přesně aplikuje modely chování, jednání a řeči, svou schopnost přizpůsobovat se dovádí (i díky své inteligenci) k mistrovství. Sám však přitom ztrácí svou identitu, svou osobnost. Jeho odosobnění vrcholí, když se vrací domů – navštěvuje totiž sám sebe, ani rodiče ho nepoznají a na jejich dotaz, kdo vlastně je, spustí přímo vodopád frází (dlouhý monolog): Já Kdo jsem vlastně já? No tak podívejte, já nemám rád jednostranně stavěné otázky, vážně ne! Copak se lze takto zjednodušeným způsobem tázat? Ať na takovéhle otázky odpovíme jakkoli – nikdy nemůžeme postihnout celou pravdu…

Ústřední myšlenka hry – úplné přizpůsobení společenským poměrům přináší ztrátu osobnosti – je vyjádřena ironicky. Hugo Pludek dosáhl „vynikajiciho uspechu“, rodiče jsou nadšeni, ale… (jen čtenář/divák vidí za jakou cenu, co se vlastně stalo). Hugo už je jako ti úředníci, pro které je příznačné, že nemají žádnou vlastní osobnost, identitu, jen opatrně vyčkávají, co řekne, udělá ten druhý, popř. když se cítí jistě, předvádějí se, jak jsou dobří, důležití apod. Hugo je na tom možná dokonce i hůř, je šéfem, předčil je, ale předčil je i v tom odlidštění, odcizení, odosobnění. Vynikající karikatura byrokratické společnosti.

V Havlových hrách má většinou hlavní roli nějaký mechanismus ovládající člověka, v tomto dramatu je to fráze – samovolně osnuje zápletku, určuje jednání lidí, posunuje příběh. Havel ukazuje, jaký význam jazyk má, a tedy bohužel i pseudojazyk. Promluvy jednajících osob, skládající se z frází, zbavují řeč její základní funkce – přinést nějaké sdělení, vyjádřit nějaký význam, obsah, dorozumět se. I napohled smysluplné věty působí odzbrojujícím způsobem (nelze na to nic říct), navíc často jsou doprovázeny groteskními obraty připomínajícími lidová úsloví a přísloví, např. Pludek: Milý synu! Jádrem národa jsou střední vrstvy. A proč? Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Pomokel!; nebo: Bez galoší ani Jaroš do Lhoty nedojde! Hra je důmyslně jazykově konstruovaná, chce fráze demaskovat a zesměšnit. Kdo umí lépe, pohotověji užívat frází, ten vyhrává, ten má navrch, ostatní se jej začnou obávat, mají se před ním na pozoru. Pro zdůraznění zmechanizování života se užívá opakování stejných situací, replik, hromaděním frází, popř. zrychleně, budí dojem, že je to do nekonečna, říkají se nesmysly o nesmyslech, stupidní přísloví, rčení, slogany. Hugovo odcizení je také metaforicky zvýrazněno tím, že hraje v průběhu sám proti sobě šachovou partii. Zpočátku vychytrale – tak, aby nikdy neprohrál, i když ani nikdy nevyhraje (rodiče to obdivují), nakonec ale sám sobě dává mat, tj. přechytračil, doběhl, porazil i sám sebe – svou osobnost, je už někým jiným.