Tradiční světová literatura 1. poloviny 20. století

Citadela (nedokončené poslední dílo, vydáno posmrtně) - Měl to být jeho životní odkaz, souhrn filozofických úvah a mravních zásad, „kniha života“, kterou chtěl lidi v době plné úzkosti a beznaděje (psáno 1936-44) vyléčit ze skepse. Náročný filozofický román, nemá souvislý děj, tvoří jej úvahy, podobenství, příběhy a fiktivní rozhovory. Citadelu lze chápat přímočaře i přeneseně, alegoricky, je skutečná i pomyslná – v pevnosti obklopené pouští starý vladař (v něm zpodobněna autorova ideální představa člověka) zasvěcuje syna do tajemství života. Přitom neustálé hledání, otázky, touha odkrýt smysl života a světa, o lásce a přátelství atd. „Člověk je ten, kdo v sobě nosí větší bytost, než je sám.“ - Smyslem života je starat se o vnitřní růst lidí.

Malý princ (1943) – moderní hluboká filozofická pohádka, příběh o malém princi plný moudrosti a svěžesti, touhy po dobru a po lásce. Kouzelné setkání s malým princem je setkáním s dobrem, s hodnotami lásky, přátelství a odpovědnosti. Princovo hledání, poznání a pochopení těchto hodnot může být podobenstvím o možném východisku z krize člověka v moderní civilizaci.

Konfrontace dvou pohledů na svět – děti a dospělí rozdílné priority. Svět dětí je postaven proti pragmatickému světu dospělých, kteří pozbyli dětskou fantazii, chovají se příliš „rozumně“, a proto nedokážou vidět podstatu věcí kolem sebe, proto jim unikají i jejich blízcí a přátelé.

Jazyk – jednoduché hutné věty (poznávat nutno srdcem, to důležité je očím neviditelné).

Fascinující jednoduchost, s níž je příběh vyprávěn, činí z Malého prince dílo univerzální, pro každého. Didaktičnost jednotlivých příběhů z planet i tezovitost mravních pravd je překlenuta bohatstvím fantazie, smyslem pro zkratku, poezií a silnou citovou vzrušeností vztahu ztroskotavšího pilota a malého prince.

Kompozice rámcová: rámec tvoří úvodní a závěrečná kapitola, v nichž vypravěč mluví o sobě (podáno v ich-formě), vyprávění o Malém princi pak ještě místy uvedeno autorskou řečí (např. Každý den jsem se dovídal něco o jeho planetě…), občas jej osloví (Ach malý princi, tak jsem kousek po kousku pochopil tvůj teskný život.), jakoby s ním ve vzpomínkách rozmlouvá (Nejprve ses zatvářil překvapeně a potom ses zasmál. A řekl jsi…) jako by to vyprávění adresoval i jemu. Některé kapitoly jsou podány pouze v er-formě, vypravěč do nich nezasahuje svou řečí v ich-formě. (27 kapitol)

Autor sám knížku ilustroval a věnoval ji Léonu Werthovi (příteli, dospělému, který dovede pochopit i knihy pro děti a který trpí a potřebuje potěšit, který také byl kdysi dítětem, jako všichni, ale málokdo se na to pamatuje – takto se autor omlouvá dětem a nakonec věnování opraví: Léonu Werthovi, když byl malým chlapcem). Úvodní věnování naznačuje, že knížka je pro všechny, kteří potřebují potěšit, povzbudit, pohladit po duši, pro dospělé i pro děti.