POLITOLOGIE

Legalita (česky zákonnost) je stav, který je v souladu s právem, je to jednání v rámci zákonů (opakem je ilegalita). Legalita je základem chápání pojmu právní stát, v němž jsou státní správa i vládce postaveni pod zákony.

Legitimita, legitimnost (oprávněnost) je obecný souhlas osob s tím, co odpovídá zákonu, s tím, co z něho vyplývá, např. oprávněnost politické moci k vydávání právních aktů a jiných rozhodnutí.

Ústavní teorie rozlišuje dva způsoby legitimity: a) dynastickou legitimitu, založenou na autoritě monarchy b) demokratickou legitimitu, založenou na moci lidu.

Různé politické systémy si vytvářejí vlastní zdůvodnění legitimity, např. vláda „z Boží milosti“, vláda založená na „přirozeném právu“, „společenské smlouvě“ nebo vláda založená na „diktatuře dělnické třídy“ – tzv. lidové demokracie.

2.2 Znaky státu

Hlavními znaky státu jsou: a) území (tzv. věcný podklad státu): státní moc je nezávislá, omezená pouze rozsahem tohoto území, tzn., že státní moc a právo určitého státu se vztahují na území tohoto státu, na všechny, kdo pobývají na tomto území

b) obyvatelstvo (tzv. osobní podklad státu)

c) státní organizace jako nezávislá státní moc, jako pravomoc státu vydávat a vymáhat zákony na stanoveném území a uzavírat mezinárodní smlouvy.

Svrchovanost nebo suverénnost státu znamená, že každý stát si řeší své záležitosti sám, omezuje ho pouze mezinárodní právo.

3. POJETÍ A FUNKCE STÁTU

3.1 Pojetí státu v historii

Názory na vznik i účel státu se v historii vyvíjely. Už v antice se také hledalo jeho etické ospravedlnění. Tak například podle Aristotela je stát výsledkem lidské přirozenosti sdružovat se, přirozené touhy lidí žít v kolektivu. Stát je kladen výše než jedinec.

Pro středověk bylo typické pojetí státu jako vlády státní moci ve jménu Boha – „panovník z Boží milosti“. Stát je tak prostředkem k dobrému životu, lékem na hřích. Vyšší postavení má ovšem církev.

V novověku bylo podstatnou novinkou chápání státu jako organizace vytvořené člověkem a pro člověka na základě hypotetické smlouvy mezi lidmi a panovníkem. Podle ní se jednotlivci vzdali části svých přirozených práv ve prospěch státu. Tuto myšlenku jako první formuloval T. Hobbes, po něm J. Locke. Rozvíjeli ji také francouzští osvícenci (J. J. Rousseau).

3.2 Funkce státu

Funkce státu se rozdělují na vnitřní a vnější. Mezi vnitřní patří zajištění základních práv a svobod a dodržování právního řádu a spravedlnosti. Na tom se shodnou snad všichni politologové. Dále sem patří funkce státu v oblasti hospodářské, v oblasti zdravotnictví, školství, sociálního zabezpečení a kultury. Zde se však už názory na úkoly státu u jednotlivých politologů liší.

Vnější funkce státu je činnost v oblasti zahraniční politiky, v zajišťování vnější bezpečnosti státu a v navazování kontaktů v různých dalších oblastech.