SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE

• ZACH: v případě, kdy máme doklady stejně přesvědčivě ukazující na obě příčiny chování (vnější i vnitřní atribuci), častěji provádíme vnitřní (dispoziční) atribuci než situační. TZN. přeceňujeme důležitost osobnostních faktorů a činit za chování odpovědného aktéra a jeho vlastnosti

• mezikulturní pohled – čím kolektivističtější kultura, tím měně dispozičních atribucí.

EFEKT AKTÉRA A POZOROVATELE

• Efekt aktéra a pozorovatele – Jones, Nisbett

  • Percepční fokus neboli místo zaměření pozornosti - aktéři jsou "špatně" umístění k pozorování vlastního chování – mají špatný výhled. Situace je pro ně centrem pohledu, zaměřují tedy pozornost na faktory prostředí. Oproti tomu pro pozorovatele je v centru pohledu aktér a jeho chování (př. hraní rolí).

  • Předpojatost ve vlastním zájmu – sebeposilující a sebeochranná tendence připisovat úspěch sobě samému a neúspěch situačním faktorům.

TEORIE KORESPODUJÍCÍCH ZÁVĚRŮ

• Jones a Davis

• důležitým momentem při vytváření úsudku o druhých je hodnocení (anticipace) úmyslu – usoudíme-li, že chování jedince je úmyslné, záměrné – přisuzujeme jej povaze osoby. Pokud se osoba (např. ve své soc. roli) chová nestandardně (vyniká, pobuřuje) rovněž přisuzujeme chování vlastnostem osobnosti

• = korespondující je závěr, kdy vlastnosti, které jsme osobnosti přisoudili, jsou v souladu s jeho chováním

• Dva motivační faktory, které vedou ke korespondujícím závěrům

• hédonické relevance – chování, které má na pozorujícího přímý pozitivní x negativní vliv – čím větší, tím větší pravděpodobnost, že to bude vnímat jako korespondující -př. přisouzení velkorysosti spolubydlícímu, co mi úmyslně přenechal lepší postel – musí být laskavý, př. musí se tak chovat, protože je laskavý

• personalismus – když činy pozorovaného byly specificky zaměrné na ně – přenechal tu postel jenom mě, protože se mu líbím – rovněž větší pravděpodobnost přisuzování dispozic

TEORIE KOVARIANCE

• Kellye - atribuce provádíme na základě současného výskytu (kovariance) následujících informací:

  • konsenzus – chovají se ostatní stejně/podobně v dané situaci jako námi pozorována osoba? Př. Petr se chová nepřátelsky vůči Martinovi, ALE chová se nepřátelsky vůči Martinovi JEN Petr nebo i někdo jiný?

  • konzistence – chová se pozorovaná osoba v průběhu času v dané/podobné situaci stejně? Př. Petr se chová nepřátelsky vůči Martinovi, ALE chová se Petr nepřátelsky vůči Martinovi VŽDY?

  • distinktivnosti (jedinečnosti)– chová se osoba takto i v jiných sociálních situacích, vůči jiným lidem? Př. Petr se chová nepřátelsky vůči Martinovi, ALE chová se nepřátelsky JEN vůči Martinovi nebo

TEORIE A PRAXE

• Lidé nemají tendenci o proč přemýšlet, jejich jednání nebývá promyšlené, ale spíše bezmyšlenkovité

• Očekávané situace a děje si většinou nevysvětlujeme, u neočekávaných dějů máme tendenci pátrat po příčinách, komunikovat o nich (viz sportovní noviny, Veverky)