Neetická práce v oděvním průmyslu

Definice pojmu „sweatshop“, jejich lokalizace

Jak jsem již letmo zmínila v úvodu, Sweatshop je termín pro výrobny jakéhokoliv druhu – továrny/manufaktury/…, ve kterých jsou ve vztahu zaměstnavatele k zaměstnanci (tzv. sweatshop dělník) porušovány nejen morální a etické hodnoty, ale i lidská práva, bezpečnostní normy a zákony. Tento způsob výroby se nevyužívá jen k produkci oblečení a dalších výrobků, souvisejících s oděvním či módním průmyslem, ale i při výrobě a produkci elektroniky, koberců, hraček nebo při sklízení a zpracování kávy, čokolády či banánů. V americkém právu je termín „sweatshop“ definován tak, že je to jakákoliv továrna porušující více než dva ze základních bodů pracovního práva, což je – vyplácení alespoň minimální mzdy, dodržování pracovní doby, placení přesčasů a placení včas. [1] Dnešní sweatshop-továrny nalezneme primárně v Asii a Africe, ale i v Americe a to jak Jižní, tak Severní. Mluvíme-li konkrétněji, nejvíce továren a výroben, které můžeme označit za sweatshopy, se nachází v Kambodži, Bangladéši, Číně, Indii, Vietnamu, Taiwanu, na Hondurasu, Haiti, v Brazílii, Nikaragui, Mexiku, ve Spojených státech Amerických, Turecku nebo Rumunsku. Největší hustota těchto továren je v Asii. Obecně platí, že sweatshopy nabízí pracovníkům z daných oblastech práci velmi náročnou, mizerně placenou, ale zároveň je pravdou, že pro tyto lidi, žijící v rozvojových zemích (tzv. zemích třetího světa), je tato práce nejlepší možnou alternativou. Je jedinou možností, jak alespoň trochu, i když mizivě, zajistit obživu sobě a své rodině, pro většinu dělníků tahle práce představuje způsob, jak zajistit vzdělání svým dětem a tím pro ně i lepší budoucnost. V kapitole 3.2 se budu věnovat míře gramotnosti a dostupnosti vzdělání v těchto zemích.

Podíváme-li se na konkrétní čísla například v Bangladéši, která je čtvrtým největším vývozcem oblečení do celého světa a vývoz oblečení tvoří 80% zisku z celého tamějšího vývozu a 12% procent z celkového HDP země – zjistíme, že minimální možná mzda, kterou mohou Bangladéšští pracovníci brát v roce 2010, vzrostla z hodnoty 1 662 BDT (bangladéšská taka), což je zhruba 530 korun českých, na hodnotu 3 000 BDT (960 CZK). Což nám, porovnáme-li to s životním minimem, které bylo vykalkulováno na 5 300 BDT (cca 1 700 CZK) [2], nám dává názorný obrázek toho, jaká je životní úroveň pracovníků sweatshopů a to nejen v Bangladéši, ale v dalších zemích z výše zmíněných, kde je tento poměr podobný.

Strategie zaměstnavatelů

Takto nízké mzdy jsou pro pracovníky samozřejmě velkým problémem, do kterého jsou dotlačeni svými zaměstnavateli – lokálními provozovateli sweatshopových továren a manufaktur. Fakt, že lidé (z 85% ženy) jsou ochotní pracovat za takto nízké ceny, je způsoben několika různými způsoby, které jsou často zaváděny a uplatňovány nátlakovými technikami na psychiku či zdraví pracovníků a jejich rodin. Hned na začátek musím říct, že prvotním argumentem a důvodem pro práci ve sweatshopech je nedostatek jiných a lépe placených pracovních pozic v daných lokálních ekonomikách. Pro tyhle lidi je práce ve sweatshopech většinou jedinou možností jak nějaké peníze vydělávat. Jejich zaměstnavatelé jsou ale schopní ještě víc, uměle snížit cenu mezd. Jednou z taktik, z možných způsobů, jak dosáhnout vyplácení nižších mezd, je nechat lidi pracovat z domova. Takto nemusí platit za náklady jinak vzniklé s provozem budovy továrny. Materiál lidem přímo firma rozváží a poté odváží hotové výrobky. Nátlak na pracovníky takto vzniká tím, že jsou na firmě závislí, co se týče dodání materiálu, žijí v nejistotě a jsou radši ochotni souhlasit se snížením mzdy, než že by pro firmu přestali pracovat úplně a přišli o práci. Dalším ze způsobů, jak lidem dávat nižší mzdu, jak je získat víc pod kontrolu lokálního zaměstnavatele, je dělat směny dostatečně (nelidsky) dlouhé a zajistit pracovníkům v továrnách „ubytovnu“ (často sestávající se jen z matrace na zemi v místnosti společné mnoha lidem). Takto dělníkům mohou platit méně, protože byly tímto způsobem sníženy náklady na život zaměstnanců a navíc jsou zaměstnanci na zaměstnavateli závislí nejen, co se peněz týče, ale i co se obydlí týče. Mezi další taktiky za minimalizování nákladů na výrobu a tím i výdajů lokálních zaměstnavatelů patří zaměstnávání dětí [3], které jsou snadněji a rychleji manipulovatelné. Další (hojně využívaný) způsob, jak maximalizovat výkon zaměstnance a zároveň minimalizovat náklady zaměstnavatele, je platit dělníky od odpracovaného kusu, počty vyrobených kusů jsou zároveň stanovovány kvótami. V přepočtu na jednoho dělníka je to většinou cca jeden vyrobený kus oblečení za jednu minutu. [4] Dělník/dělnice takto zvýší své pracovní tempo na maximum, aby dostal mzdu co nejvyšší, a během pracovní doby odpracuje více. Další možností, jak donutit dělníky více pracovat, jsou přesčasy. Ty ovšem bývají jen velmi zřídka placené. Pokud dělník/dělnice odmítne pracovat přes jejich pracovní dobu, není mu vyplacena celá mzda za již odpracovanou směnu. Jsou evidovány případy, zde případ mexického dělníka v továrně na džínové kalhoty, kdy byli dělníci donuceni fyzickým nátlakem (ozbrojenými hlídači) v továrně zůstat a pracovat [5]. Další ze způsobů, jak minimalizovat vyplácenou mzdu, je existence „spořících fondů“ (ang. provident funds), na které jsou zaměstnanci zaměstnavatelům povinni „přispívat“ – zaměstnavatel strhává dělníkům z platů peníze, které mizí v těchto fondech [6]. Zaměstnavatelé v mnoha případech vůbec neposkytují dělníkům pracovat na pracovní smlouvu (jakéhokoliv typu), tímto jsou dělníci opět snáz manipulovatelní a zaměstnavatelé nemusí dodržovat nijak fixně udanou mzdu, protože udaná není. Dalším důvodem, proč jsou mzdy tak nízké, jak jsou, je absence jakýchkoliv odborových organizací. Zakládat podobné organizace, je ve většině zemí, kde sweatshopy jsou, legální. Zaměstnavatelé jsou ale přirozeně velmi radikálně proti – za účast či založení podobné organizace vyhazov zaměstnancům nejen že hrozí, ale je pro ně tímto téměř jistotou. Nezřídka také způsobem, jak zabránit dělníkům založit či vstoupit do nějaké odborové organizace je, že zaměstnavatel tzv. naoko nějakou odborovou org. zřídí, automaticky všechny dělníky, kteří u něj pracují, tam zapíše a tímto zabrání jejich vstupu do nějaké jiné organizace, která by se opravdu právy zaměstnanců sweatshopů zabývala. Dělníkům je totiž dovoleno být členem jen jednoho odboru.