Neetická práce v oděvním průmyslu

Řetězec od výrobce ke spotřebiteli

Otázka, která nás přirozeně napadá při seznámení se s problémy sweatshopů je – 1. Proč? 2. Kde leží zodpovědnost. Na první otázku se snažím najít odpověď v průběhu celé této práce (viz závěr) a odpověď na tu druhou – nikde. Nebo alespoň se tak snažíme jak my, tak oděvní firmy vystupovat.

Řetězec výroby oblečení je totiž takový: dělníci, kteří skutečně, fyzicky oblečení vyrábí, zpracovávají látky, apod. – lokální zaměstnavatelé, majitelé místních továren na výrobu oblečení, kteří zaměstnávají dělníky, ale zároveň vyrábí oblečení na zakázku pro – nadnárodní organizace, oděvní řetězce typu H&M, Adidas, Inditex, apod. – spotřebitel. Tento řetězec tak zbavuje přímé odpovědnosti všechny jednotlivé subjekty, které se výroby, prodeje a nákupu účastní. Lokální zaměstnavatelé často musí dodržovat téměř nesplnitelné požadavky na výrobu (množstevně i časově) zakázek zadávaných velkými odběrateli. To znamená, že oděvní řetězce působí tlak na majitele a provozovatele lokálních výroben, kteří musí chrlit obrovské množství takzvaných ang.„garments“, což jsou všechny výrobky, které nalezneme v obchodech s oblečením – jak samotné kusy oděvů, tak doplňky. Tímto vzniká tlak vyvíjený na dělníky samotné a to způsoby takovými, jaké jsem popsala výše (viz „Strategie zaměstnavatelů). Oděvní řetězce, které se takto zbavují odpovědnosti a viny za sweatshop továrny ovšem v poslední době narážejí na odpor jednak spotřebitelů, protože roste obecné povědomí o tomto problému mezi koncovými spotřebiteli, a také odpor organizací zabývajících se nedodržováním pracovního práva, porušováním lidských práv, bezpečností a dalšími problémy a jsou tímto donuceny odpovědnost za dělníky a jejich pracovní podmínky alespoň částečně přijmout. Jak je již nejspíš zřejmé, největší zisky mají z tohoto řetězce výroba-spotřebitel oděvní řetězce a nejmenší naopak dělníci. Nezřídka dostávají kolem 1% z konečné ceny produktu, za kterou jej spotřebitel kupuje.

Častým jevem je také to, že mezi oděvními řetězci a lokálními továrnami je ještě jiný (či více jiných) článků – 61% [7] [8] prodejců oblečení (průzkum z australského trhu provedený organizací Baptist World Aid) nevědělo, kde bylo oblečení, které prodávají, vyrobeno. Například oděvní řetězec Nike uvedl, že jejich oblečení, boty a doplňky jsou vyráběny ve více než 774 továrnách [7]. V této práci se moc nevěnuji problematice prvotního získání a zpracování surovin na výrobu látek a výrobou a zpracováním látek použitých na výrobu oblečení, ale myslím, že je důležité zmínit, že více než tři čtvrtiny hlavních oděvních koncernů neví, odkud pochází látka, ze které jsou jejich výrobky vyráběny a více než 90% z nich neví nic o původu bavlny/jiných surovin, ze kterých jsou látky, které využívají, vyráběny. To samozřejmě vypovídá o tom, jaká pozornost je věnována těmto úplně prvotním dělníkům, stojícím u zrodu oblečení, které nosíme – těm, co pěstují a sbírají bavlnu, těm, co ji zpracovávají nebo těm, co tkají a barví látky.