Neetická práce v oděvním průmyslu

Neznámější z takovýchto dokumentů je pětidílný norský seriál s názvem SWEATSHOP, jehož každá epizoda má svůj vlastní název – většinou stěžejní otázka dílu. Každý z dílů má cca 10 minut a jedná se o to, že tři fashion-bloggeři z Norska – tzn. konzumenti oblečení, často propagující (ať přímo, nebo nepřímo) prodej oblečení a jeho další spotřebu, určují trendy a sami tento průmysl podporují – jedou do Kambodži. Tam se setkávají s pracovnicemi sweatshopových továren, žijí s nimi nějakou dobu a i si vyzkouší jednu jejich směnu. Já sama jsem tento dokument viděla poprvé cca dva roky zpět, zhruba v době kdy vznikl a zřejmě tohle byl pro mě ten prvotní impuls začít se o tuto problematiku zajímat. Myslím, že tento dokument je zpracovaný velmi dobře a že tohle je něco, na co by se měli všichni, kdo si kupují oblečení podívat.

Dalším z dokumentů o podobné tematice je dánský „A killer bargain“, který se zaměřuje i na procesy před samotným šitím oblečení – sběr bavlny, tvorba látek a jejich barvení, ale i na procesy po – cestu k samotnému spotřebiteli a také na povědomí (nevědomí) západní civilizace.

3.5. Řešení problému (?) a závěr

Než jsem tuhle práci začala psát, než jsem si přečetla podklady a našla zdroje, měla jsem na tuhle problematiku poměrně jasný názor. Myslela jsem si, že řešení je jednodušší – když přestaneme oblečení vyrobené v těchto podmínkách, tak problém prostě zmizí a že největší problém by bylo zvýšit povědomí západní civilizace o tomto problému a přesvědčit ji, aby přestala tohle oblečení kupovat. Že poté lidé/děti, kteří ho v takto otřesných podmínkách vyrábí, budou mít možnost „uchytit“ se jinde, získat jinou lukrativnější práci. Takhle jednoduché to ale není. Státy, ve kterých průmysl takto funguje, pro lidi nemá ty příležitosti – pro pracovníky ve sweatshopových továrnách je jejich práce nejen nejlepší, ale často jedinou možností obživy. Problém je mnohem složitější, je potřeba, aby ekonomiky států prošly ještě složitým vývojem, aby byly schopné svoji průmyslovou strukturu změnit, tento problém redukovat a lidem nabídnout lepší pracovní pozice. Když se ještě podíváme na historii takovéhoto vykořisťovatelského způsobu průmyslové výroby, zjistíme, že velmi podobné věci se děly i tu, na našem území a konkrétně i v Brně – slavná textilní výroba v českém „Manchesteru“ fungovala na velmi podobném principu ještě v devatenáctém století.

Takže já ze svého pohledu nyní zastávám stanovisko, že tento problém vyřeší „jen čas“. Samozřejmě nejen ten, je třeba celkově podporovat rozvoj zemí „třetího světa“, zvyšovat povědomí o tomto problému, celosvětově dbát na dodržování lidských práv a také rozhodně zlepšit úroveň vzdělávání v těchto zemích.