Filozofie

Styl čínské filosofie

Čínská filosofie se nepokouší podat úplný a bezchybný systém světového názoru, ve kterém by všechny vztahy a skutečnosti viditelného i neviditelného světa našly jednoznačné vysvětlení. Myšlení čínského filosofa se neomezuje pouze na poznání, protože to co nám nabízí, jsou poukazy na bezprostřední přežívání vyšší roviny skutečností, než je ta rovina, na které se lidé ve svém myšlení zpravidla pohybují.

Pozn.: Jednoduše řečeno, čínská filosofie se soustředí právě na tu transcendentní (nadskutečnou) rovinu – kam můžeme zařadit třeba bytí, osvícení (stav dokonalého štěstí) atd.

Antická filosofie

3 etapy:

• Předsokratovské období

• Klasické období athénské filosofie

• Helénistické období

Předsokratovské období

(6 – 5 st. př. n. l.)

Zabývá se otázkami o původu světa a možnostech pravdivého poznání.

Milétská škola (pralátka, ve které vše vzniká a zaniká – Anaximenes, Anaximandros…)
Pythagorejská škola (vychází z úvah o významu čísel – Pythagoras)

Elejská škola (metafyzika – Parmenidés, Zenón)

Atomisté (nedělitelné a neměnné věčné látky – Démokritos)

Pluralisté (více principů vzniku světa – Anaxágoras, Empedoklés)

Herakleitos z Efesu (proměnlivost věcí – „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“)

Klasické období athénské filosofie

(5 – 4 st. př. n. l.)

Do filosofie proniká antropologie – pozornost se upírá na člověka a lidskou společnost. Centrem jsou Athény.

Sofisté (učitelé moudrosti – Protágorás, Gorgiás)

Sokratés (daimonion [vnitřní hlas], „Poznej sám sebe.“, „Vím, že nic nevím.“)

Platón (hledání ideální formy státu, dílo „Svět idejí“, učenec Sokrata)

Aristoteles (vztah mezi látkou a formou)

Helénistické období

(3 st. př. n. l. – 2. st. n. l.)

Řeší se převážně etika, či praktická filosofie. Politický úpadek Řecka, filosofie je ovládána skepsí, tudíž nemožností nalézt odpovědi. Centrem je Alexandrie a později Řím.

Stoicismus (základem všeho je Bůh – Marcus Aurelius, Seneca)

Epikúreismus (největší hodnotou je blaženost a psychická rozkoš – Epikúros)

Skepticismus (východiskem je zdržení se jakýchkoliv soudů – Pyrrhón)

Středověká a křesťanská filosofie

S výjimkou několika málo myslitelů byla filosofie tohoto období v těsném spojení s teologií a často pro ni byla pomocnou disciplínou.

Teolog (člověk, co věří v náboženství, které zároveň studuje)

Religionista (člověk, co obecně a nekriticky studuje a poznává všechny náboženství)

5 hlavních směrů:

Apologetika (obhajoba, obranná řeč – obrana křesťanské víry)

Scholastika (rozumové podložení struktury křesťanství – Tomáš Akvinský, William Occam)

Patristika (snaha o syntézu křesťanského a židovského myšlení – Sv. Augustín)

Nominalismus (skutečné jsou jen „obecniny“ – protože jsou trvalé a neměnné)
Realismus (skutečné jsou jen „jednotlivé“ – protože jde navázat přímou zkušeností)