Lidskoprávní dokumenty - stručný přehled nejvýzmnějších
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Návrh a konečná podoba se lišili v mnoha směrech. Originální návrh Thomase Jeffersona obsahoval napadení obchodu s otroky (On (král) vedl krutou válku proti lidské přirozenosti samé, porušiv nejsvětější práva života a svobody ztělesněné v lidech z dálných krajů, kteří ho nikdy nenapadli, zajímá je a odvádí do otroctví na druhou polokouli Země, nebo jim připravuje bídnou smrt během jejich děsivého převážení), které bylo později odstraněno, stejně jako bylo odstraněno plno kritik britského lidu a parlamentu. Jeffersonův plán také používal frázi: „neodmyslitelná a nezadatelná práva“, která byla nahrazena frází: „zaručená nezcizitelná práva“.
Deklarace práv člověka a občana ve Francii
V první fázi Velké francouzské revoluce poté, co bylo vyhlášeno tzv. Ústavodárné národní shromáždění (9. července 1789) a dobyta Bastilla (14. července 1789), vydalo Ústavodárné shromáždění tzv. srpnové dekrety, v nichž byl zrušen dosavadní sociální systém. Dne 26. srpna 1789 byla vydána i Deklarace práv člověka a občana, do jisté míry ovlivněná americkou deklarací nezávislosti – která sama přejímala myšlenky předrevolučních francouzských osvícenců.
Na vzniku i obsahu ústavy (i samotného Ústavodárného shromáždění) se z velké části podílel i francouzský šlechtic La Fayette, který se vrátil z Ameriky, kde pomáhal při boji o nezávislost a tvorbě americké deklarace nezávislosti, jejíž opis přivezl s sebou do Francie. Prohlášení práv člověka a občana se pod pozdějším názvem Deklarace lidských práv stala stěžejním dílem pro pozdější určení základních práv člověka a pro vytvoření demokracie, jakou v Evropě známe dnes. Poprvé v ní byly prohlášeny zásady, které dnes považujeme za nesporné.
Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.
Účelem každého politického společenství je zachování přirozených a nezadatelných práv člověka. Tato práva jsou: svoboda, vlastnictví, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku.
Princip veškeré svrchovanosti spočívá v podstatě v národě. Žádný sbor, žádný jednotlivec nemůže vykonávat moc, která by z něj nebyla výslovně odvozena.
Svoboda spočívá v tom, že každý může činit vše, co neškodí druhému. Proto výkon přirozených práv každého člověka nemá jiných mezí než ty, které zajišťují ostatním členům společnosti užívání týchž práv. Tyto meze mohou být ustanoveny pouze zákonem.
Zákon má právo zakazovat pouze činy škodlivé společnosti. Nikomu nemůže být bráněno v tom, co není zakázáno zákonem, a nikdo nemůže být nucen činit něco, co zákon nenařizuje.
Zákon je vyjádřením všeobecné vůle. Všichni občané mají právo účastnit se osobně nebo prostřednictvím svých zástupců při jeho vytváření. Zákon má být stejný pro všechny, ať už poskytuje ochranu či trestá. Všichni občané, jsouce si před zákonem rovni, mají stejný přístup ke všem hodnostem, veřejným úřadům a zaměstnáním, podle svých schopností a jen na základě rozlišení, která vyplývají z jejich ctností a z jejich nadání.
Každý člověk může být obžalován, zatčen nebo uvězněn pouze v případech stanovených zákonem a pouze způsoby, které zákon předepisuje. Ti, kteří vyžadují, vyhotovují, vykonávají nebo dávají vykonávat svévolné příkazy, mají být potrestáni; ale každý občan předvolaný nebo vzatý do vazby na základě zákona musí okamžitě poslechnout, jinak se stává vinným pro odpor.
Zákon má stanovit pouze tresty, které jsou nezbytně a zřejmě nutné; každý může být potrestán pouze na základě zákona, schváleného a vyhlášeného před spáchaným činem a zákonně prováděného.
Každý člověk je pokládán za nevinného až do té doby, kdy je prokázána jeho vina; jestliže se pokládá za nezbytné zatknout jej, každá přísnost, která by nebyla nutná k zajištění jeho osoby, má být přísně potlačena.
Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.
Svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, jest se mu však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených.
Záruka práv člověka a občana vyžaduje existenci veřejné moci; tato moc je tedy zřízena ve prospěch všech, a ne tedy k osobnímu užitku těch, kterým je svěřena.
K vydržování veřejné moci a k úhradě správních výdajů je zapotřebí společných daní; mají být rovnoměrně rozvrženy na všechny občany podle jejich majetkové schopnosti.
Všichni občané mají právo určit sami nebo prostřednictvím svých zástupců potřebnost veřejných daní, svobodně k nim dát souhlas, kontrolovat jejich používání, určit jejich kvótu, základ, způsob jejich vybírání a dobu jejich trvání.
Společnost má právo žádat na každém veřejném úředníkovi počet z jeho činnosti.
Společnost, ve které záruka práv není zajištěna a ve které rozdělení moci není zavedeno, nemůže o sobě říkat, že má ústavu.
Protože vlastnictví je nedotknutelným a posvátným právem, nikdo ho nemůže být zbaven kromě případu, kdy by to vyžadovala zákonně zajištěná veřejná nezbytnost, a pod podmínkou spravedlivého a předchozího odškodnění.