ZSVs_MO_SOCIOLOGIE_VII

3/ terciární – zaměřena na skupiny obyvatelstva, u kterých problém již existuje, cílem je předcházet zhoršování nežádoucího stavu, recidivě a snižovat negativní dopady probíhajícího patologického jevu na jedince a společnost.

Jednorázové, příležitostné, nedůsledné a nahodilé) trestání, právě tak jako neprofesionální prevence nevedou k žádoucím hodnotovým, názorovým korekcím a korekcím chování, neboť poměr mezi zisky a potenciálními ztrátami mluví ve prospěch pokračování deviantní kariéry. (Image proti-systémového rebela).

Žádná sociální norma není dodržována přesně a bezpodmínečně. Vytváří se kolem ní určitý manévrovací prostor - toleranční limit.

Míra tolerance (shovívavosti a snášenlivosti) pro odklony závisí na: - hodnotách, které konkrétní normy odrážejí (lidský život…),

- nositelích nonkonformity (děti, mladiství…),

- charakteru a sebedůvěře společnosti (míra otevřenosti, integrity…).

Za sociální deviaci (z lat. deviatio, čes. odchylka) se považuje každé porušení nebo podstatná odchylka od společenské normy = vybočení z hranic sociální normality.

Pojem „deviace“ je tedy třeba chápat neutrálně, neboť v sociologickém slova smyslu deviantní člověk může například vzdorovat skupinové hlouposti, aroganci a zlu, které jsou však v dané situaci považovány za normu.

Rozlišujeme mezi:

- pozitivní deviací (IQ v pásmu geniality, boj proti total. režimům…)

- negativní deviací (různě intenzivní porušování nežádoucím směrem).

Negativní deviace se někdy dělí na:

- konvenční uspokojení potřeb bez snahy popírat obecně uznávané hodnoty a normy

- opoziční:

a) reformní (inovativní či revoltující, nezpochybňují smysl, ale jsou v opozici k jejich rozsahu, př. tzv. měkké drogy)

b) nihilistické (odpor a popírání samotného smyslu sdílení norem a hodnot; např. vandalismus, chuligánství).

Další členění sociálních deviací na:

1) negativní společenské jevy (např. dlouhodobá nezaměstnanost, pracovní fluktuace, bída, zvýšená nemocnost či úrazovost, vysoká rozvodovost, pokles porodnosti…),

2) asociální společenské jevy (výtržnictví, vandalismus, šikana, destruktivní sektářství…),

3) sociálně patologické jevy (kriminalita, sebevražednost, prostituce, závislosti…).

To, co je vnímáno jako normální a deviantní, se mění s dobou (historickou etapou), prostředím (kulturou, civilizací) a nakonec i mocenskými zájmy některých.

Pravděpodobnost vzniku deviací narůstá se složitostí struktury společnosti a rozsahem sociálních norem.

Výskyt deviace se tak stává přirozeným a doprovodným jevem normálního. Nulový výskyt nenormálního by paradoxně byl deviantním jevem a symbolem nezdravosti. (Ne všechny deviace jsou nežádoucí).

Příčiny sociálních deviací

Zpravidla jde o celý řetězec příčin, které se navzájem kombinují a překrývají (ekonomická nouze s rodinnými problémy, příležitostí, vlivem party, biologickými predispozicemi apod.). Přesto: