ZSVs_MO_SOCIOLOGIE_VII
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
A/ Endogenní
A1/ Biologické faktory: Genetické poruchy, poruchy činnosti žláz s vnitřní sekrecí (hormony), fyziologické poruchy, vrozené nebo vývojové vady.
A2/ Psychické faktory: Poruchy socializace zejména v raném dětství, porucha vztahu k autoritám (rodiče), citová deprivace dětí, existenční krize…
B/ Exogenní
B1/ Sociální faktory: Sociální změny spojené s anomickými stavy společnosti, urbanizace a technologický pokrok, sociální a politické konflikty, vliv sociální skupiny a subkultury podporující a odměňující porušování norem a zákonů.
B2/ Kulturní faktory: Etnocentrismus, neznalost a xenofobie mohou vést k negativnímu označkování (stigmatizaci) subjektů, jestliže ty se v kulturně odlišném prostředí chovají v souladu se standardy své vlastní kultury.
Etiketizace:
též stigmatizace (z řec. stigma), značkovací teorie nebo labelling.
= analýza důvodů deviantního chování a procesu jeho interpretace - procesu, kterým je určité chování označováno jako deviantní a jeho nositel pasován na devianta, včetně výzkumu mechanismů a subjektů sociální kontroly až po proces kriminalizace.
Do procesu významně vstupují mocenské motivy a sociálně-kulturní podmíněnost skupiny, která hodnocení provádí.
Očima teoretiků etiketizace není deviace souborem nějakých charakteristických rysů jednotlivců nebo skupin, ale je výsledkem kolektivní interakce mezi údajným deviantem a ostatními lidmi (společností, skupinou).
Deviace je tak společenskou reakcí na vnější vlivy a zároveň důsledkem stigmatizujícího označení - sociálního ostrakismu.
Nálepky „deviant" rozdávají skupiny (jedinci, organizace), které ve společnosti disponují mocí.
Hlavním přínosem etiketizační teorie je to, že umožňuje podívat se na deviace i z opačného pólu společnosti, tedy například z hlediska kontranorem té které deviantní skupiny.
Umožňuje také dělit deviace na tzv. primární a sekundární:
Primární: porušení sociální normy na základě původního podnětu.
Sekundární: reakce jedince na chování druhých, chování jakoby pod tlakem „nepřátelského" okolí, tzv. nepřízně osudu a tvrdé reality, tedy chování člověka, který nálepku devianta přijal za vlastní, začal na ni reagovat a postupem doby se podle ní naučil i chovat (fenomén naučené bezmoci).