Finance diskuze

Mýtus č. 2: Jde o bezprecedentní oslabení kurzu.

Bezprecedentní je možná to, že se koruna dostala k nové úrovni (27 CZK/EUR) v řádu desítek minut po oznámení rozhodnutí ČNB. Jinak ale k podstatně výraznějšímu oslabení kurzu došlo v roce 1997, od podzimu roku 2002 do léta roku 2003 i od poloviny roku 2008 do února 2009, kdy se kurz krátkodobě dostal až k hladině 30 CZK/EUR. A ve dvou posledně jmenovaných případech rozhodně nedošlo k nějaké zničující inflační vlně, mimo jiné kvůli utlumené ekonomice a příznivým důsledkům režimu cílování inflace na ukotvenost dlouhodobých inflačních očekávání poblíž cíle ČNB. Pokud jde o samotnou hladinu, na níž kurz ČNB oslabila, tj. 27 CZK/EUR, ta je podložena důkladnými analýzami a odpovídá vyjádřením centrální banky v minulosti. Dle ohlasů některých analytiků je to úroveň, kterou při spuštění intervencí víceméně očekávali. Musíme si uvědomit, že kurzové oslabení nahrazuje nemožnost poklesu úrokových sazeb do výrazně záporných hodnot. ČNB by v případě dostatečného prostoru pravděpodobně nyní snížila měnověpolitické sazby o 0,75 p.b až 1 p.b, což by zřejmě vedlo ke „spontánnímu“ oslabení kurzu v podobném rozsahu (nicméně zřejmě rozloženého do poněkud delší doby), než způsobily nyní intervence.

Mýtus č. 3: Inflace ve výši 2 % je špatný cíl, ČNB by měla cílit na nulový růst cen a neintervenovat.

Nulová inflace není považována za cenovou stabilitu mimo jiné proto, že měření inflace bývají zkreslená směrem nahoru a nula by fakticky znamenala pokles cen očištěných o změny kvality. Zároveň při nulové inflaci velmi silně hrozí propad do deflace s velmi neblahými důsledky pro ekonomiku. Pokud by ČNB měla nulový inflační cíl, byly by rovnovážné nominální úrokové sazby o 2 procentní body nižší. ČNB by tak bývala své úrokové nástroje v současné fázi nutnosti výrazného uvolňování měnové politiky „vystřílela“ již dávno a nyní bychom se nacházeli v deflačním pásmu. Potřeba začít používat oslabení kurzu by tedy nastala daleko dříve a silněji. Za dobu fungování inflačního cílování v ČR (od roku 1998) si mimoto nejsme vědomi jakékoli relevantní laické či odborné debaty, která by byť jen náznakem zpochybňovala stanovenou výši dosavadních inflačních cílů ČNB. Většina centrálních bank ve vyspělých zemích má stanoven cíl ve výši 2 %.

Mýtus č. 4: Neustále klesající ceny jsou pro domácnosti dobré.

Domácnosti nejsou jen spotřebiteli a střadateli, nýbrž také zaměstnanci, výrobci, dlužníky a majiteli nemovitostí. Výsledný dopad kurzu na domácnosti i firmy je pak nutno posuzovat v tomto celkovém kontextu. V prvním kroku klesající ceny skutečně znamenají, že si lidé mohou za své příjmy a úspory koupit víc. Nicméně pokud to trvá delší dobu, mohou o tyto své příjmy a následně i úspory přijít. Při tzv. deflační spirále se totiž ekonomika dostává do útlumu a firmy musejí propouštět a/nebo snižovat mzdy. Mimo jiné i proto, že lidé (zejména středně- a vysokopříjmové skupiny) i firmy mohou začít se svými většími nákupy a investicemi otálet v očekávání, že ceny klesnou ještě více. Peníze tak sice vlivem poklesu cen získávají na hodnotě, ale začínají v ekonomice stále více „zahálet“, úspory nejsou přetavovány v investice. Což nutí firmy snižovat ceny a zároveň své náklady, a to tak, že omezují počet svých zaměstnanců i jejich mzdy. A to dále omezuje poptávku lidí. Stejně jako zjištění, že cena jejich bytu či domu je najednou nižší než hypotéka, kterou musejí splácet. To může ohrozit stabilitu bank, které úvěry poskytly. A tak dále, a tak dále. Domácnosti se tak lehce (a pro někoho možná paradoxně) mohou stát vlivem poklesu cen chudšími. Tedy nic, po čem by měly toužit. Neblahé důsledky takového vývoje zažil svět během 30. let minulého století nebo Japonsko v posledních 20 letech. Právě zkušenost s velkou hospodářskou krizí ve 30. letech jasně prokázala, že měnová politika má v podobných okamžicích působit stabilizačně. Má stabilizovat nominální veličiny a tak pomáhat i reálné ekonomice. Jako není stabilitou cen vysoká inflace, není jí ani deflace. Tento poznatek bere nyní ekonomická věda – právě i s vědomím bolestné zkušenosti 30. let – za samozřejmý.