dívčí próza

sluníčko mění sněhobílé beránky v roztomilé chundelaté kopečky oranžové 
cukrové vaty, až se mi sbíhají sliny. Louka svou měkkostí připomíná vysoký 
peršan, shodím střevíčky, abych mohla vychutnat dotek nahých chodidel po 
báječně jemném koberci z jetelíčku. Ať se rozhlédnu napravo či nalevo, 
nevidím konec, zeleň mě obklopuje svou uklidňující nekonečností jako 
moře. Jsem tu úplně sama… Ne, nejsem! Proti mně kráčí kluk v bílém 
tričku, který prý nemá žádný problém. Usmívá se pěkně zeširoka, pusu od 
ucha k uchu.“ 

LANCZOVÁ, L. Past na kočku. II. vydání. Praha : Víkend, 2001. s. 220-221. 
 

Místní konkretizace, podrobná: „Podnik s názvem U Rafana není kavárna ani 

cukrárna, ba dokonce ani restaurace. Optimisté by ji nazvali slovem 
hospoda, pesimisté pajzlem. Patřím mezi ty druhé, nicméně matce to za zlé 
nemám, v Bakově se nevyzná a zahulená špeluňka kousíček od nádraží je 
nejspíš jediné místo, kam trefí.“ 

LANCZOVÁ, L. Třináctá komnata. Praha : Víkend, 2010. s. 270. 

 
Moderní způsoby komunikace: „… mnohem důležitější je pro mě v tuhle chvíli 

stihnout napsat do konce přestávky Radkovi odpověď: NAPSANI SMSKY 
ZASE TOLIK CASU NEZABERE, TO MAM VYZKOUSENE. HORSI JE TO S TIM 
KREDITEM U ME:-( Během matiky mi přijde odpověď a tentokrát školní řád 
poruším, protože si ji přečtu pod lavicí okamžitě: Jenze ja na tebe nemyslim 
jen ve chvili, kdy pisu SMSku, to je ten problem… ;D“ 

LANCZOVÁ, L. Pár minut lásky. Praha : Víkend, 2004. s. 257. 
 
„Po návratu si zapnu počítač, abych si popovídala s Jáchymem. Esemesky 

nestačí, byť jen z nás dvou mají naši operátoři pořádné zisky! Ahoj, lásko, 
napíše mi jako první, sotva moje kytička, symbol toho, že jsem online, 
zezelená. I kdybych byla zvenčí sebevíc zmrzlá, tohle oslovení by rozehřálo 
mrtvolu! Ahoj, Jáchyme! Mám na sebe vztek, že nedokážu napsat nic 
barvitějšího, osobnějšího, ale asi je na mě ještě brzy. Jak sis zacvičila? 
Prima. A co ty, měl jsi pěkný den?“