Studijni opora RP II KS 170730

VYSOKÁ ŠKOLA PODNIKÁNÍ A PRÁVA

Římské právo II (KS) – RIP214CK – Studijní opora

Akademický rok 2017 / 2018

30.07.2017

A. ŘÍMSKÉ PRÁVO OBLIGAČNÍ

I. Pojem obligace, obsah obligace a jejich druhy

Obligace neboli závazky jsou základním elementem dynamiky právních vztahů, a to převážně majetkových právních vztahů, kdy vzniká právní pouto (vinculum) mezi dvěma či více subjekty, jež vzhledem k obsahu obligace jsou dlužníky nebo věřiteli. Díky charakteru právního pouta náleží obligace mezi relativní práva.

Obsahem obligace se rozumí práva, a povinnosti, které zavázaným subjektům vznikají.

Charakteristika obligace se odvíjí prvků obligace, jimiž jsou:

1. subjekt – tedy dlužník či věřitel, kdy jednotlivý subjekt v rámci jedné obligace může vzhledem k určitému právu být dlužníkem a k jinému právu věřitelem

2. předmět – plnění, které spočívá v dare, facere, non facere, praestare

plnění musí být určitelné, majetkové, ocenitelné v penězích, možné, dovolené

určitelnost může spočívat v určitosti nebo alternativním určení či v alternativě facultas

1. konsensus či zavinění – určuje, zdali se jedná o kontrakt či delikt

1. konsensus – shoda subjektů obligace na esencích právního jednání – základních charakteristikách právního jednání – nutná pro samotný vznik obligace; jinak shoda i na dalších právech a povinnostech v rámci obligace

2. zavinění – subjektivní vztah k následku jednání

• dolus – úmysl

• culpa – nedbalost, která se pak dále dělí do dalších podkategorií

• custodia – odvratitelná náhoda – tzv. objektivní odpovědnost

• vis maior – neodvratitelná náhoda

Obligace je možno dle obsahu dělit na jednostranné, kde jsou práva toliko na jedné straně, dvoustranné, kde jsou práva na obou stranách, a to buď následkem samotné obligace přímo, tedy dvoustranné obligace rovné, či následkem další právní skutečnosti v rámci obligace, tedy dvoustranné obligace nerovné.

Některé obligace mohou fungovat také ve formě obligace solidární či kumulativní při více subjektech na jedné straně; dělitelné, generické, alternativní či ve formě alternativy facultas v závislosti na charakteru plnění; také jako akcesorické, tedy připojené k hlavní obligaci a samostatně nefunkční.

Naturální obligace jako zvláštní druh je obligací, která zakládá oprávněný důvod nabytí, ale nezakládá vymahatelné právo.

II. Vznik obligace, dělení obligací, zajištění, změna a zánik obligace

Obligace vznikají na základě určitých právních skutečností, z čehož může vznikat dělení obligací, přičemž základními způsoby vzniku obligace je buď (α) konsensus, na základě něhož dochází ke vzniku kontraktu (contractus), nebo (β) zaviněné jednání, na základě něhož vzniká majetková újma, a tedy delikt (delictum). Ve stanovených případech pak může vzniknout také obligace dalšími způsoby, kdy buď (γ) obligaci blízké kontraktům schází konsensus (a tedy se jedná o obligace quasi ex contractu), nebo (δ) obligaci blízké deliktu schází zavinění (v tom případě se jedná o obligaci quasi ex delicto).