Studijni opora RP II KS 170730

V.III Condictiones sine causa (žaloby z bezdůvodného obohacení)

Jde o specifické případy, kdy se jiný obohatil na újmu jiného subjektu bezdůvodně. Z hlediska rozdělení obligací podle vzniku, tyto vznikají z různých důvodů. Může jít o condictio indebiti (žalobu na plnění nedluhu), condictio causa data, causa non secuta/condictio ob causam datorum (žaloba, která se uplatní tehdy, pokud někdo plnil z důvodu, který se nerealizoval), condictio ob turpem causam (žaloba na vrácení věci, která byla předána v rozporu s morálkou – plnění z potupného důvodu), condictio ob iniustam causam (žaloba na vydání věci nabyté z protiprávního důvodu), případně condictio furtiva (viz furtum).

Literatura:

Základní literatura:

Kincl – Urfus – Skřejpek. Římské právo: Část II., Oddíl V.

Skřejpek. Římské soukromé právo. Systém a instituce: IX. kapitola

B. DĚDICKÉ PRÁVO

I. Římské dědické právo – obecná část

Dědické právo upravuje vypořádání pozůstalosti po zůstaviteli. Tato část římského práva patří k nejhlouběji propracovaným v kontextu celého římského práva. Svědčí to o důležitosti, kterou v procesu dědění spatřovala římská společnost.

Římské právo upravuje tuto matérii v intencích dvou základních zásad:

1. Zásada univerzální sukcese,

2. Zásada semel heres semper heres (jednou dědic, navždy dědic).

Uplatnění obou zásad vede k maximální míře převzetí pozice zůstavitele dědicem. Současně vede v historickém vývoji k silně akcentovanému respektu k individuální vůli zůstavitele, pokud se týče dispozice s pozůstalostí mortis causa.

V úvodu do dědického práva je nutné seznámit se se základními obecnými pojmy dědického práva, tj. „delace“, „delační důvody“, „deferování dědictví“, „dědická sukcese univerzální nebo singulární“, „ležící pozůstalost“, „odúmrť“, „dědická instituce“, „dědická substituce“ a „odkaz“.

Ve specifické rovině je nutné seznámit se s terminologií a kontextem dědického práva římského. Jde jednak o „aktivní a pasivní testamentární způsobilost“, „dědické konsorcium“, „akrescence dědického podílu“ „dědic civilního práva“, „dědic praetorského práva“, „výsada abstinence“, „nabývání dědictví ipso iure“ a „nabývání dědictví adicí“.

Současně je nutné uvést i vzájemnou souvztažnost delačních důvodů, tj. preferenci testamentu oproti zákonu, případně situace, kdy se preferuje zákon oproti testamentu.

II. Intestátní posloupnost

Římská familia se do češtiny překládá výrazem „římská rodina“. Tento výraz ale pro moderního člověka stěží má vystihne všechny dimenze římské familie. Římská familia má totiž mnohovrstevný význam. Jde o:

1. společenství lidí,

2. společenství majetku a

3. společenství kultovní.

Veškerá moc v římské familii je v rukou otce rodiny. Ten je na jedné straně svrchovaným vládcem familie a v tomto smyslu se tento celek jeví jako mocenské uskupení. Dále je pater familias prakticky jediným vlastníkem veškerého majetku familie, byť tento majetek podléhá několika různým právním režimům. Současně je pater familias jediným odpovědným za dobrou správu familie. O tomto rozměru familie je pojednáno v právu osob.