Studijni opora RP II KS 170730

Součástí odpovědnosti patera familias je zajistit její existenci v čase, tj. předat ji následujícím generacím. Římské právo civilní určuje, kdo se kvalifikuje jako legitimní dědic, a to na základě agnátského příbuzenství. V nejstarším právu má pater familias omezenou pravomoc v rozhodování o tom, kdo se stane dědicem. Postupně se jeho možnosti rozšiřují v rámci testamentární volnosti.

Vedle testamentární volnosti se postupně rozvíjí i možnosti intestátní sukcese podle praetorského práva. Praetor postupně uvolňuje omezené možnosti civilního práva tím, že ruší postup povinného dědění a zavádí beneficium abstinendi a současně zavádí sukcesivní delaci, kterou civilní právo nezná, a v jejím důsledku i nabývání dědictví adicí.

Svým působením vytváří praetor dědické třídy v moderním slova smyslu. Ty jsou následující:

1. Unde liberi,

2. Unde legitimi,

3. Unde proximi cognati a

4. Unde vir et uxor.

Každá dědická třída dává různým způsobem definovanému okruhu osob možnost ujmout se dědictví s příslibem praetorské ochrany, a to za určitých okolností i proti civilnímu dědici. Tento postup činí kognátské příbuzenství relevantním i v dědickém právu římském.

S rozdělením dědiců na civilní a praetorské souvisí i téma vydržení dědictví (resp. vydržení dědické pozice, usucapio hereditatis) a rozdílné způsoby ochrany dědiců podle civilního práva a dědiců podle praetorského práva.

Úprava intestátní posloupnosti praetorské byla výrazným způsobem modifikována konstitucemi císaře Justiniána (novellae 118 a 127).

III. Testamentární posloupnost a zvláštní případy sukcese mortis causa

Postupné rozšiřování svobody zůstavitele rozhodovat o rodinném majetku vedlo k vytváření základů testamentární posloupnosti.

V nejstarších dobách byla testovací volnost myslitelná jen k některým částem majetku v římské familii. Postupně se prosazuje respekt k vůli zůstavitele i ohledně dalších částí rodinného majetku.

Postupně se vyvinuly rozličné formy testamentu, od ústních forem, po písemné formy. Základem moderního testamentu je nuncupatio v mancipačním testamentu, převedená do písemné formy a potvrzená potřebným počtem svědků. V historickém vývoji lze nalézt i příklady privilegovaných testamentů, podrobených speciálnímu lehčímu režimu.

Podstatnou náležitostí testamentu je dědická instituce. Ta musí mít předepsanou formu. Není-li dodržena forma, je testament neplatný. V některých případech je možná i neúčinnost testamentu.

Vedle vlastního testamentu může zůstavitel pořídit i další listinu, kodicil. Ta obvykle obsahuje doplňky testamentu. Vztah mezi testamentem a kodicilem může být v konkrétním případě dosti komplikovaný.

Zůstavitel může instituovanému dědici ustanovit substituta. Důvody, proč tak činí, mohou být různé. Římské právo zná tři typy dědických substitucí: