Studijni opora RP II KS 170730
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Obecnou substituci (substitutio vulgaris),
Pupilární substituci (substitutio pupilaris) a
Kvazipupilární substituci (substitutio quasi pupilaris).
Každá dědická substituce reaguje na určitý typ rizika, které je s testamentárním děděním spojeno.
Instituovaného dědice může zůstavitel požádat o provedení odkazu. Odkaz je majetkové plnění z pozůstalosti ve prospěch třetí osoby, tady singulární sukcesí. Odkazy je možné dělit na civilní (legatum) a praetorské (fideicommissum). Rozdíly budou spočívat ve formě a okruhu osob, kvalifikovaných jako legatáři, případně fideikomisáři. Jednotlivé podtypy legátů a fideikomisů se pak liší právní konstrukcí, na jejímž základě dochází k výše uvedené singulární sukcesi (např. damnační a vindikační legát, případně univerzální fideikomis).
Literatura:
Základní literatura:
Kincl – Urfus – Skřejpek. Římské právo: Část II., Oddíl VI.
Skřejpek. Římské soukromé právo. Systém a instituce: X. kapitola.
C. ŘÍMSKÝ PROCES CIVILNÍ
I. Civilní proces římský
Základní pojmy
Na počátku výkladu o civilním procesu je potřeba vymezit základní pojmy jako jsou actio (žaloba), exceptio (námitka), procesní strany (actor, reus), procesní zastoupení, místní příslušnost soudu, stadium řízení in iure a apud iudicem, defensní povinnost, litiskontestace, ne bis in idem, rozsudek (sententia), odvolání (appelatio), res iudicata, pekuniární kondemnace, exekuce, a rozlišit, zda konkrétní věc soudí iudex privatus, nebo vícečlenný soudní sbor (spory o svobodu, dědické spory, spory zahájené cizineckým praetorem), atd.
Žaloby dělíme na jednotlivé druhy podle různých kritérií: actiones in rem (věcné žaloby) – in personam (osobní žaloby) – mixtae (smíšené žaloby); actiones stricti iuris (žaloby přísného práva, znamenající vázanost soudce formulací nároku žalobcem, s tím, že nelze přihlížet k dalším skutečnostem či okolnostem) – bonae fidei (žaloby v dobré víře, kde soudce naopak má přihlížet k vedlejším okolnostem případu); actiones directae (žaloby přímé) – utiles (konstruované jako obdoba již existující žaloby); actiones iuris civilis (žaloby civilního práva) – iuris honorarii (žaloby honorárního práva, zavedené soudními vyhláškami, kde ještě rozlišujeme: adjektické žaloby, žaloby s fikcí, arbitrární, a žaloby založené na popsání skutkového stavu); actiones duplices (dvoustranné žaloby, kdy všichni účastníci řízení mají postavení žalobce i žalovaného, např. při žalobě o rozdělení spoluvlastnictví) – actiones simplices (jednostranné žaloby, jedna strana je v řízení v postavení žalobce, druhá v postavení žalovaného); actiones reipersecutoriae – poenales (viz delikty); aj.
V soukromoprávních sporech se uplatňuje zásada, že „kde není žalobce, není soudce“, tedy zásada akuzační (obžalovací). Zpravidla je oprávněn žalovat poškozený, výjimečně pak každý římský občan (actiones populares).